Divočáci Idles poprvé kalkulují

Absolutní přímočarost. Přímočarost srozumitelných textů, zdrcující hudby i hrdelního zpěvu Joea Talbota. Britská parta Idles vtrhla před třemi lety se svým debutem do hudebních vod jako horda kočovných barbarů, aby vyplenila vše, co jí stojí v cestě.

Aktuální třetí deskou Ultra Mono pokračuje v devastaci toho, co ještě zbylo. Však se také chvíli po vydání vyšplhala na první místo britského žebříčku prodejů.

Bristolští chuligáni navazují ve všem, co jim přineslo úspěch. Zběsilé tempo kytar a bicích nadále překlenuje zpěvákův křik. Zpívá se nadále o problémech, kterými vibruje dnešní svět. O prázdných heslech, imigrantech, odosobnění vztahů, ale třeba i nesmyslnosti příměstských satelitů. „Promiň/Nezajímá mne tvůj záhon růží/Poslouchám, co říkáš/A zdá se, že si akorát k smrti vyděšenej,“vyřvává refrén písně Model Village. Lídr kapely Joe Talbot se rozhodně nesnaží ukrývat do svých slov tajnosnubné jinotaje a stejně úderně jako v každé písni buší nástroje, seká vedle sebe srozumitelné věty, které přesně pojmenovávají realitu současnosti. Snad i proto se okolo kapely během chvilky vytvořil bezmála kult.

Novinka nasytí všechny, kterým punk rockem (ač se kapela této škatulce brání) a stejně tak stylem 2tone nasycené písně Idles přirostly k srdci. Kriticky je však třeba přiznat, že Ultra Mono nepřináší nic nového. Při natáčení prvních dvou desek si zpěvák shodně procházel rodinnými tragédiemi, což do své tvorby bez okolků vydrásal. Neznamená to, že by třetí album muselo nutně provázet něco tak tíživého, ovšem z novinky poprvé v tvorbě Idles zavanul určitý kalkul.

Pro neznalého posluchače však deska poslouží dobře. Šlehy War, Anxiety či třeba Mr. Motivator, to je několik výstavních kousků v tvorbě této sestavy anglických divočáků.