Chci medaili! I bez diváků
První start sezony v listopadu? Ano, i takový je covidový rok. Lukáš Krpálek se těší na domácí ME
Vneděli oslavil třicáté narozeniny. Tedy oslavil… Po návratu ze soustředění v Turecku dal své dvě unavené děti spát a s manželkou Evou si alespoň připili. Žádná velká divočina. „Domluvili jsem se, že pokud nějaká oslava bude, tak až po mistrovství Evropy. Chci se na šampionát stoprocentně soustředit,“říká Lukáš Krpálek, kterého v sobotu v O2 areně čeká první start sezony. A zároveň její absolutní vrchol.
Ve třiceti už spoustu lidí pobolívá tělo. Co olympijský šampion v judu?
U mě se to projevuje už posledních osm let, furt mě něco bolí. (smích) Ale to k vrcholovému sportu patří. Musím o své tělo pečovat, abych u juda vydržel co nejdéle.
Jak dlouho?
Sport se nedá dělat donekonečna, ale doufám, že ještě nějaký rok vydržím. Že zůstanu zdravý, a tím pádem se pár let budu rvát o medaile.
V kariéře jste neměl tolik vážných zranění. Velké plus?
Rozhodně je to velké plus v tom, že když je někdo vážně zraněný, dost z toho vypadne a není pak jednoduché vrátit se na žíněnku. Doufám, že se mi vážná zranění budou dál vyhýbat.
Stalo se vám za těch 12 let mezi elitou, že vám třeba v průběhu zápasu soupeř něco řekl?
Ne ne, to máme zakázané. Někdy někdo něco řekne po zápase, pogratulujeme si. Ale jediný, kdo tam může mluvit, je rozhodčí.
Co nějaký moment překvapení? Lechtal nebo kousl vás někdy někdo?
To se stalo v mládežnických kategoriích. Myslím, že ještě v juniorech. Jeden Rus mě kousl, když jsem ho škrtil. Ale nestává se to často.
Byl vyloučen?
Nebyl, rozhodčí to neviděl, takže zápas normálně pokračoval. Ale to byla spíše výjimka.
I letošní rok je pro vás výjimečný. Přišel jste o olympiádu, mistrovství Evropy se třikrát přesunulo. Věřil jste, že se alespoň evropský šampionát uskuteční?
Věřil, ale nebylo to jednoduché období. Rušily se všechny turnaje a my trénovali na něco, u čeho jsme nevěděli, jestli opravdu bude. Proto bych rád poděkoval vládě, že šampionát povolila. Pro mě osobně to bude obrovský vrchol.
I přesto, že v O2 areně nebudou fanoušci?
I přesto. Vždycky jsem si přál mít mistrovství Evropy doma. Chtěl jsem, aby bylo s diváky, bohužel nebude, ale pořád je to doma. Budu chtít vybojovat co nejlepší umístění už jen proto, že to dalo spoustu lidem spoustu práce.
Bude to asi hodně zvláštní. Na žíněnce půjde slyšet každé šustnutí, každé slovo trenéra. Nebude těžší se koncentrovat?
Nikdy jsem to nezažil, i pro mě to bude novinka. Ti, kdo byli před měsícem v Budapešti, budou vědět, jaké to je. Pro mě to bude závod jako každý jiný. Půjdu na žíněnku podat stoprocentní výkon a budu doufat, že to dopadne. Že si odvezu medaili.
Jak těžké bylo během jara a léta udržovat hlavu optimisticky naladěnou?
Já to zvládal docela dobře, některé kluky to trápilo víc. Chtěl jsem absolvovat celou přípravu, i kdyby šampionát nakonec nebyl. Snažil jsem se do ní dávat všechno, protože jsem pořád věřil, že to dopadne.
Taky jste se nenudil. Vyrobil jste doma houpačku, bratrovi pomáhal se stříškou, zasadil stromy…
Vždycky jsem měl blízko k manuální práci, naplňovalo mě to, rád jsem něco dělal. Teď to byl trochu návrat k řemeslům. Na jaře jsem si to docela i užíval, dělal jsem věci, které jsem plánoval už léta a neměl na ně čas.
Navíc jste trávil spoustu času s rodinou.
To pro mě bylo super. Když je člověk furt na cestách, tolik času na rodinu nemá, teď jsem si to užíval. Byli jsme spolu snad nejdéle za celou dobu, což bylo skvělé.
I na poslední soustředění do Turecka jste vzal ženu i dvě děti.
Jsem rád, že ta možnost byla. Počasí už v Česku nebylo ideální, takhle si mohla i manželka trochu odpočinout v teple. Bazén měl sice jen 18 stupňů, ale i tak v něm byly děti furt. Jsem rád, že jsem je tam mohl mít, protože na dva týdny odjíždět… jsem člověk, který tím docela trpí.
O to těžší teď zase bude odjíždět na různá soustředění, závody.
Určitě, bude to o to náročnější. Na druhou stranu, nic jiného mi nezbude, budu to muset absolvovat. Pro děcka, rodinu to bude taky těžké, oni teď byli zvyklí na to, že jsem dennodenně doma.
Před evropským šampionátem jste si měl formu otestovat na Grand Slamu v Budapešti, místo toho jste ulehl po pozitivním testu na covid-19. Jaký jste měl průběh nemoci?
V době, kdy jsem byl pozitivní, příznaky byly minimální. Začalo to tím, že jsem trochu pokašlával, ztratil jsem chuť, čich, měl jsem menší rýmu. A to bylo vlastně všechno. Stihl jsem aspoň udělat spoustu věcí doma – navozit dříví, zazimovat zahradu a podobně. Ale rozhodně bych radši trávil čas v tělocvičně a připravoval se na Evropu.
Jaký pak byl návrat do tréninku?
Na začátku to v Turecku nebylo úplně optimální. Cítil jsem se trochu unavenější, než normálně jsem. A všechny, kteří nemoc prodělali, bolela při větší zátěži hlava, což nás trochu omezovalo. Teď už ale všechno odeznělo, je to za námi.
Ale o přípravný start před šampionátem jste přišel.
Bohužel. Trochu mě to v přípravě přibrzdilo. Pro mě nikdy nebylo dobré jet na vrchol sezony nerozepraný. Většinou jsem absolvoval nějaký start na větším závodě, než jsem se přesunul na velký turnaj. Teď to pro mě bude něco nového a sám nevím, jak na tom budu.
Bylo dobrou zprávou alespoň to, že po prodělání nemoci jste měl jistotu, že na šampionátu chybět nebudete? Že vůči viru budete pár měsíců imunní?
Samozřejmě, pro mě bylo lepší chytit to před Budapeští než teď před Evropou. Všechno špatné je k něčemu dobré, tohle byla rozhodně lepší varianta.
Do domácího turnaje vstoupíte po 11měsíční pauze. Ale jako světová jednička, největší favorit. Trochu zvláštní představa.
Je to tak, i pro mě bude těžké po takové době nastoupit na žíněnku s tím, že ode mě všichni očekávají, že vyhraju. To nebude jednoduché. Ale já mám rád velké výzvy a budu chtít medaili vybojovat. Chci odcházet ze žíněnky s tím, že jsem tam nechal všechno. Když se to povede, medaile by mohla klapnout.