První kolo a slzy Petřikova
V Praze začal evropský šampionát judistů. O medaili bude v prázdné hale bojovat i Lukáš Krpálek
PRAHA Dlouho se na šampionát těšil. Chtěl se tady ve 34 letech rozloučit s bohatou kariérou. A jak jinak než pohádkově – před rodinou, kamarády, před domácím publikem. Nic z toho ale nevyšlo. Nikdo ze zmíněných se včera kvůli známým důvodům do O2 areny na evropský šampionát judistů nedostal. A tak se s nejspíš poslední velkou akcí kariéry Pavel Petřikov loučil před prázdnou halou. V prvním kole.
Bylo to smutné loučení nejstaršího účastníka šampionátu vůbec.
Přitom úvodní dvě minuty prvního kola proti Strahinjovi Bunčičovi vypadaly nadějně. Petřikov byl Srbovi vyrovnaným soupeřem. Pak ale začal ztrácet v úchopu.
Přišlo jedno zaváhání, Bunčič si ho přitáhl k tělu a Petřikov rázem prohrával na wazari 0:1. „Do půlky zápasu to bylo vyrovnané, po půlce jsem začal lehce ztrácet v úchopu. Jak je o hlavu vyšší, tak jsem na chvíli ztratil koncentraci. Najednou jsem nevěděl, jak ho chytit. Přišlo mi, že je hrozně daleko. A nakonec rozhodla jedna zteč, kdy jsem trochu zaspal,“litoval.
„Je to hodně tvrdé. Samozřejmě jsem se chtěl na domácí půdě rozloučit trochu jinak. Vyhrát nějaké zápasy a rozhodně předvést lepší výkon, ale to se dneska nepovedlo,“smutnil český borec.
Petřikov se ale má za čím ohlédnout.
V tátových stopách
V mládí ho lákali k fotbalu. S balonem si rozuměl, trenéři ho chodili přemlouvat i do školy. A táta? Ten se do toho překvapivě jakožto bývalý úspěšný judista nemíchal, nechal rozhodnutí na potomkovi.
A syn se nakonec rozhodl jít v jeho stopách.
Pavel Petřikov starší je vicemistrem světa v superlehké váze z roku 1981, trojnásobný účastník olympijských her. Odmala byl vzorem, který chtěl mladý Pavel napodobit. Když byl menší, hrál si s tátovými medailemi, prohlížel si výstřižky z novin.
„Táta mě vzal na tatami už jako mimino. Takže vůni tělocvičen a zpocených kimon znám velmi dobře už od mládí. Sám jsem začal někdy kolem šestého nebo sedmého roku,“vzpomínal kdysi Petřikov mladší pro Český rozhlas.
Od trenéra Pavla Babky přešel k otci v mladších žácích, tedy v nějakých dvanácti třinácti letech, a zůstal až doteď, tedy více než 20 let. „Táta byl dřív přísnější trenér. Teď už spoustu věcí nechává na mně, protože ví, že se o sebe dokážu postarat, co se týče tréninku,“tvrdil ještě v tomto roce.
Spolu pak prožili všechny velké úspěchy i neúspěchy.
Páča, jak se Petřikovovi po otci přezdívá, skončil pátý na juniorském mistrovství světa. V roce 2008 se stal i mistrem Evropy do 23 let. Na dospělou medaili z velkého šampionátu ale nikdy nedosáhl, byť ho provázela obrovská konzistentnost a vytrvalost.
I díky tomu se zúčastnil čtrnácti mistrovství Evropy.
Maximem ale bylo páté místo z mistrovství světa před třemi roky.
Už tehdy kvůli zdravotním problémům zvažoval konec kariéry. Páté místo ho ale nahlodalo a mistrovství Evropy v Praze prodloužení kariéry odkleplo.
„Byl to velký tahák, hlavní důvod,
proč pokračovat dál,“neskrýval.
O Petřikova judo nepřijde
Právě vidina pražského šampionátu poslední dva roky držela Petřikova u juda. Byť si rozlučku pochopitelně představoval trochu jinak.
Když se termín největšího kontinentálního turnaje přesouval z května na červen a pak až na listopad, pomalu přestával věřit, že se doma s kariérou opravdu rozloučí.
Na začátku října ho navíc skolil koronavirus. Na pár týdnů vypadl z tréninku a manko pak musel složitě dohánět.
„Začínal jsem hodně opatrně, bylo to pozvolné. Při vyšší intenzitě se mi motala hlava, ale zátěžový test a krevní odběr naštěstí už nic nepatřičného neprokázaly,“líčil.
Závěrečnou přípravu včetně soustředění v Turecku tak s týmem absolvoval i on. A po ní věřil, že v turnaji může dojít daleko.
Stopku mu ale hned v prvním kole vystavil Srb Bunčič.
Když odcházel z tatami, s koučem a tátou v jedné osobě si ani nic neřekli, dusil je smutek. „Táta mě jenom poplácal po ramenou,“hlesl čtrnáctinásobný účastník mistrovství Evropy, než ho přemohly slzy.
U svého sportu ale zůstane. Třeba si kariéru ještě prodlouží, jak ho neustále přemlouvá Lukáš Krpálek. O své budoucnosti si chce nicméně nejprve promluvit s otcem, také s Českým judistickým svazem a Olympem – svým zaměstnavatelem.
Až pak padne definitivní rozhodnutí.
Pokud kariéru ukončí, mohl by se podobně jako otec věnovat trénování. V Hradci Králové má své svěřence, se kterými už letos objížděl největší mládežnické soutěže.
O jméno Petřikov tak české judo tak či tak nepřijde.