Doláková: Že jsem mrcha?
Herečce Aleně Dolákové vyšel knižní debut Anna z Hollywoodu.
Píšících hereček máme několik, málokterá se však uchýlí k psaní fikce jako Alena Doláková. V debutu Anna z Hollywoodu se vrací ke svým oblíbeným tématům – herectví, feminismu, rovnoprávnosti i společenským konvencím.
Tak proč Anna a nikoliv Alena?
Je to pro mě způsob, jak se čtenáři více otevřít a možná být i trochu divočejší. Chtěla jsem mluvit upřímně o věcech, o kterých bych to sama za sebe asi nedokázala.
Kdo inicioval přesun od psaní sloupků ke knize?
Ať vydám knihu, mi nabídlo nakladatelství Albatros. Jenže já nechtěla ve třiceti psát memoáry. Expozé osobností jsou mi sice sympatické, ale já chtěla spíše než na sebe upozorňovat na témata, která mě zajímají. A tak jsem sáhla po fikci.
Čtenáři si vás asi stejně budou do knihy promítat.
Bylo to tak, i když jsem psala sloupky Zrzka z Hollywoodu. Všichni předpokládali, že jsem drsná holka, která je hned se vším hotová. Přitom jsem velmi křehká a dokážu se hroutit.
Setkala jste se s podobným ztotožňováním i jako herečka?
Jak si lidé mysleli, že jsem mrcha?
Třeba.
Je pravda, že ze škatulky zlé Holeny z pohádky Tři bratři jsem se dlouho nemohla dostat, pak mě naopak ve Vodníkovi lidi nepoznávali.
Mají škatulky i v Hollywoodu?
Tamní vnímání východních Evropanek teď asi nejlépe ilustruje mladá Bulharka v Boratovi 2. Něco jako „Česko, srdce Evropy“tam opravdu nefunguje. Spousta holek z východní Evropy tam vystupuje s určitým chováním, které mně i mnohým dalším nedělá nejlepší jméno. Takže se škatulkami se bohužel setkávám. Vypadají podle toho pak i role. Proto jsem hodně dřela na jazycích a přízvucích, abych si mohla zahrát i Američanku nebo Britku.
Hodně se teď v Hollywoodu mluvilo o kvótách. Patří do umění?
Pro kvóty nejsem, ale bylo by fajn, kdyby byly ženy například ve vzdělávání od dětství více podporovány k práci ve vedoucích pozicích. Některé možná z principu ani nenapadne, že mohou být třeba režisérkami jako muži, tak jich tu logicky máme méně. Kluci jsou k tomu od dětství vedeni víc.
Po přečtení vaší knihy by je to mohlo napadnout.
Doufám, že když se budou věci, které Anna v knize říká, častěji pronášet nahlas, ženy se ve společnosti budou mít lépe. Sleduju to už teď. Mladší holky si dokážou lépe říct, co chtějí a co ne. Nebojí se stát za svým názorem a jasně upozornit, když se k nim někdo chová nefér nebo se snaží nárokovat jejich tělo.
Jak na knihu reagovali muži ve vašem okolí?
Můj přítel u toho dvakrát brečel, ale zároveň se smál. Pak to četl i padesátiletý kamarád, novinář z Ostravy, tam jsem se trochu obávala reakce a on se mi přitom svěřil, že ho trápí stejné věci jako Annu.
Například?
Očekávání od společnosti, konvence. To, že ženy dlouho mlčely, vytvářelo silný tlak i na muže. Být alfasamci s milenkami a zároveň schopností zabezpečit rodinu... A teď z toho máme krizi maskulinity.
Na závěr – jaký vy máte vztah k happy endům?
Dobrý. Myslím, že své šťastné konce si všichni tvoříme tím, co děláme a jak přemýšlíme. Věřím v ně. Asi mi z té Ameriky ještě stále něco zůstalo.