20. listopad 1989 v autobusu nevědění

Dvacátého listopadu 1989 jsem jel z ostravské jazykovky autobusem „harmonikou“večer domů do Karviné. Potkal jsem se v něm s čerstvě bývalou spolužačkou z gymplu Janou, která se na rozdíl ode mne dostala na vysokou. Takže zatímco ona mi vykládala historky ze školy, já jí povídal zážitky ze závodu Kovona Karviná.

Tu jízdu, od které včera uplynulo jedenatřicet let, si pamatuji docela přesně. Hned v Ostravě totiž nastoupil člověk, evidentně ne zcela střízlivý, který mi přišel tehdy dost starý – tak ke třiceti, a hlavně dost odvážný. Až do Orlové, kde vystupoval, si dělal srandu z komunistů. Klátil se v uličce vcelku plného autobusu, vykládal vtip za vtipem, což doplňoval vlastním smíchem, přestávky mezi historkami prokládal zvoláním soudruzi a nadávkami.

Čekal jsem, že ho někdo napomene – řidič, spolucestující, nebo že ho na další zastávce přinutí vystoupit, popřípadě že se prostě nějak zjeví uniformovaný příslušník VB a veselého pána odvede.

Nic takového nenastalo. Možná se někdo nervózně nebo nesouhlasně zavrtěl, ale jinak bylo ticho a pár lidí se i pochichtávalo.

V roce 1989 vyšlo 20. listopadu na pondělí. 17. listopad, který započal svržením režimu a naprosto změnil historii této země, byl v pátek. V pátek byla v Praze stěžejní demonstrace českých dějin, já se v pondělí v Ostravě divil v autobuse vtipům o komunistech.

Nevím, jaké měla o vážnosti situace v Československu v ten den povědomí Jana, na jejíž škole už řešili protestní stávku, netuším, jaké povědomí mělo zbylé osazenstvo autobusu. Já věděl, že byla v Praze demonstrace, ale nebylo to tak, že bych se o ní dozvěděl hned v pátek večer, jak by se to stalo v době internetu dnes.

A hlavně jsem nerozpoznal, že tato demonstrace opravdu může vybočit z jiných demonstrací, které se v Praze vcelku pravidelně konaly.

Nešaškuj tu s trikolorou!

Moc se toho evidentně nevědělo ani v naší továrně. V zemi si lidé připínali na oblečení trikolory, já se s jednou takovou nemohl dostat přes vrátnici na ranní směnu. „Sundej to a nešaškuj tu,“slyšel jsem.

V neděli týden po 17. listopadu na chodbě u nás v domě seděli sousedi. Nalévali štamprle: „Na Urbánka!“vysvětlovali. Karel Urbánek se stal po odstoupení Miloše Jakeše generálním tajemníkem ústředního výboru

KSČ. O víkendu v televizi přiznal nějaké stranické chyby, nicméně Československo podle něho nemělo opustit socialistickou cestu a stejnou zemi by také neměl nikdo rozvracet.

Na konci listopadu města propojovaly živé řetězy lidských rukou. Byli na nich i studenti z mého bývalého gymnázia, vysokou školu tehdy Karviná ještě neměla. U nás ve fabrice se řešilo, jestli by se neměli raději učit.

Na začátku prosince se zrušily výjezdní doložky. Kolegyně z dílny byla stejně jako tisíce dalších Čechoslováků škodovkou... v Rakousku!

Prosinec, který vyvrcholil zvolením Václava Havla prezidentem, už jel i v mém okolí v módu, že je s komunisty amen.

Když jsem se v roce 1989 nedostal na vysokou, měl jsem na podzim narukovat. Podmínkou, abych dostal odklad a mohl se na školu hlásit zase za rok, bylo, že absolvuji výcvik brance. Od září jsem se tak v Havířově cvičil na psovoda. Měli jsme tam i něco jako politruka. Povídal nám o straně a tak. Ještě v listopadu byl soudruh, v prosinci jsme ho neviděli a v lednu 1990 nám řekl, že to tak nemyslel. Ano, ve velkém se vracely i členské rudé knížky. Nikdo to tak přece nemyslel...