Bílou horu zavinili čeští stavové, ne němečtí luteráni
Historik by měl ctít fakta a nevymýšlet si konstrukce, jako to učinil Vlastimil Vondruška ve svém textu Bílá hora i dnes jako živá (MF DNES, 7. 11). Vyskytují se v něm některé nepřesnosti, které bych rád objasnil.
Podle autora za vypuknutí stavovského povstání v květnu 1618 může „zlá německá“Protestantská unie, která prý popichovala německé luterány v Čechách ke vzpouře proti legitimnímu českému králi Matyášovi. To je zjednodušující tvrzení. V té době jednotné Německo neexistovalo. Na jeho území se nacházely suverénní státy jako Bavorsko, Sasko, Braniborsko a další, tvořící velmi volný svazek, jehož součástí byly i Země koruny české, tedy
Svatou říši římskou národa německého v čele s císařem.
Je jasné, že protestanti měli zájem na oslabení katolíků, ale vzpouru tenkrát vyvolaly české stavy, tedy svobodní obyvatelé českého království sdružení ve třech stavech, panském, rytířském a městském. To, jestli někdo z nich mluvil česky, nebo německy, bylo tenkrát jedno.
Rozsudek u Smiřických
Důležité však je, že rozhodnutí o de facto rozsudku smrti pro dva místodržící padlo večer předtím v paláci Smiřických na Malé Straně, který vlastnil přední český šlechtic Albrecht Jan Smiřický. Ten rovněž patřil ke stoupencům razantní akce stejně jako další Čech Václav Budovec z Budova, který byl členem Jednoty bratrské. Obě tyto významné osobnosti spolu s dalšími se také následujícího dne aktivně zúčastnily defenestrace na Pražském hradě. Radikálové byli mezi Čechy i Němci.
Dělat z toho německou luteránskou akci neodpovídá skutečnosti. Jednalo se o samostatné spiknutí českých stavů, kterým chtěly šokovat okolí. To se jim sice povedlo, ale následky byly bohužel hrozné. Srovnání stavovské vzpoury s oranžovými revolucemi je pak už úplně mimo.
Morava někdy postupovala odlišně od Čech, což nebylo nic neobvyklého. Království české a Markrabství moravské byly samostatnými zeměmi s vlastními úřady spojené osobou panovníka. V minulosti se stalo, že Moravané uznávali za českého krále Matyáše Korvína, kdežto Češi Jiřího z Poděbrad. A i za stavovského povstání oba útvary postupovaly rozdílně, kdy Morava se k němu připojila až po vojenském vpádu z Čech o rok později v dubnu 1619.
Kurfiřta Friedricha Falckého neposlala do Čech Protestantská unie, kterou on vedl, ale českým králem jej zvolil generální sněm Zemí koruny české v srpnu 1619 a on toto rozhodnutí po krátkém váhání přijal. Jeho volbu velmi urputně prosazoval český šlechtic a člen Jednoty bratrské Václav Vilém z Roupova, který pak od Friedricha obdržel vysoký úřad nejvyššího kancléře. Logicky se také nabízí otázka, proč si němečtí luteráni neprosadili za vládce českých zemí někoho ze svých řad, když měli být tak mocní, a proč královskou korunu získal kalvinista Friedrich.
Kopnutí do katolíků
Po bělohorské porážce k nám proudili cizí šlechtici, podnikatelé, umělci a další. To je pravda, ale nejednalo se o žádnou novinku. Už za vlády císaře Karla IV. ve 14. století dorazil do Prahy francouzský architekt Matyáš z Arrasu, který zahájil a řídil stavbu svatovítské katedrály. V 16. století k nám pro změnu přicházely zástupy italských stavitelů, malířů, sochařů atd. Jednoduše proto, že domácí odborníci zde nebyli.
V textu historika Vondrušky nechybělo ani kopnutí do katolické církve, které měly být údajně vráceny majetky zabavené kališníky. To je opět zavádějící tvrzení. Pravda je taková, že v roce 1630 se český král Ferdinand II. domluvil s papežem Urbanem VIII. na tzv. solní dani. Církev se zavázala, že nebude žádat o navrácení dříve zabraných statků a náhradou za to bude dostávat 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Zkonfiskovaná nekatolická panství přiděloval panovník svým šlechtickým oblíbencům, nikoliv církevním subjektům.
Komentář pana Vondrušky na mě působí jako snaha hledat za každou cenu chyby jinde a omlouvat vlastní selhání ve stylu – my Češi jsme chudáci, kteří za nic nemohou a kterým vždy ubližovali ti druzí. To je ovšem špatný a nepoctivý přístup ustrašených lidí.