Tátův zlatý hattrick
Patrik Augusta vzpomíná na úspěchy otce
Jako kluk se v Jihlavě jednoho večera převaloval v posteli a nemohl usnout. Přijel strejda Ivan, s nímž se táta Josef tak rád hádal o hokeji. V obýváku bylo veselo, na gramofonu se točily desky kapely Olympic.
Malý Patrik Augusta ještě neměl ani tušení, co všechno se dvěma družnými muži prožije, jak se otec stane jeho nejlepším kamarádem a jak moc mu jednou bude chybět.
Od zlaté éry českého hokeje uteklo dvacet let. Josef Augusta k ní přispěl jako reprezentační kouč. Hlavně o něm jeho syn, nyní kouč Liberce, vyprávěl pro MF DNES.
V jaké chvíli na otce pomyslíte?
Denně. Pořád se motám v hokeji, on v něm strávil skoro celý život. Připomene mi ho vše, co se okolo ledu šustne. Přemýšlím, co by mi poradil. Před začátkem každého zápasu si na něj na střídačce vzpomenu.
Máte podobný styl práce?
Když mě na přelomu 90. let trénoval v jihlavské Dukle, koučoval vyloženě autoritativně: „Přes to nejede vlak!“Ale řada věcí se změnila. Já musím působit víc jako psycholog a hledat společnou řeč s hráči. I když samozřejmě mám poslední slovo.
V reprezentaci se ale otec nechoval jako diktátor, ne?
Ne. Hráčům věřil. Moc je nesvazoval, ačkoliv si na zápas všechno připravil. Věděl, proč si je vybral. Rozdal role a v nich jim nechal volnost.
Jaroslav Holík při výchově dětí míchal lásku a drsnou přísnost. Jak rodiče vedli vás a sestru?
Měli jsme větší svobodu než Holíkovi. Ale i nám táta i mamka vštěpovali zásady. Neutíká se od jedné věci ke druhé, překážky se překonávají. Mohli jsme sportovat, vozili nás po trénincích, sestra byla úspěšná moderní gymnastka. Péči jsme jim vraceli tím, že jsme nedělali průšvihy.
Pamatujete si otce jako hráče?
Málo. Vídám ho v záběrech z Canada Cupu 1976, z mistrovství světa. Pamatuju si, že mě v Jihlavě bral na zimák. Každému jsem v kabině říkal strejdo: Honzovi Suchému, Holíkům... Po trénincích Dukly jsme si já, Bobby Holík, jeho ségra a další děcka směli zabruslit.
Fandění u televize si vybavíte?
Ne. Vím, co se o něm psalo: levé křídlo, pes obranář. Při šampionátu 1978 jsme za ním jeli do Prahy. Ale v hlavě mi uvázla jen návštěva hotelu v Průhonicích, kde jsem běhal okolo nějakého jezírka.
Jak jste spolu vycházeli, když jste v Dukle povýšil do áčka?
Nebylo to snadné. Řekl mi, že musím být vyloženě lepší než mí konkurenti, abych se dostal do sestavy. I spoluhráčům jsem musel svým výkonem dokazovat, že do ní patřím.
Pochválil vás otec někdy?
Doma jsme tenkrát o hokeji moc nemluvili. Lepší hodnocení se mi doneslo leda přes mamku. Myslím, že poprvé jsem od něj přímou chválu slyšel až po olympiádě v Albertville 1992, kam si mě vybral Ivan Hlinka a odkud jsme přivezli bronz.
Jak ostrý režim v klubu vládl?
Byli jsme na vojně a museli poslouchat. Když trenér řekl, že pojedu doprava, byl to rozkaz. Žádná diskuse. Hráli jsme hokej, protože jsme ho milovali, protože jsme nechtěli pochodovat a uklízet záchody na normální vojně a protože jsme se toužili dostat do nároďáku. Teď mají kluci spoustu možností. Někde se jim nelíbí a jdou jinam. My neměli kam uhnout a vážili jsme si své šance.
Přesto přišly rebélie. Dominik Hašek v sezoně 1989/90 odmítl chytat proti „svým“Pardubicím. Viděl jste, jak na protest proti rozkazu hodil dres do koše?
Ano. Jako vyjukaný bažant jsem v šatně seděl kousek od Hašana a koukal s otevřenou hubou. Chápal jsem, že nechtěl nastoupit. Jenže v armádním klubu přišel povel shora, nedalo se nic dělat. A dodneška je pro mě nepřijatelné takové zacházení s dresem. Osmnáct let jsem hrál profesionálně a naučil se, že se k němu mám chovat s úctou.
Kdy se táta začal měnit v trenérského demokrata?
Za něj už režim v Dukle byl o maličko volnější než za Pitnera nebo za Neveselého. Ale přístup si začal upravovat až po odchodu do Zlína v roce 1992. Vlastně jsme šli pryč současně. Já už měl svůj rozum a nabídku z Toronta. Strávili jsme spolu v Jihlavě čtyři roky a ke konci už docházelo ke třenicím. Změna nám oběma prospěla a ve zbytku života pro mě byl nejlepším kamarádem.
Jak vám pomáhal při vašem působení v zámoří a v Německu?
Často jsme si volali. Platil jsem hodně drahé účty za telefon. Zvlášť první roky v Kanadě, kde jsem v týmu neměl žádného Čecha. Začátek mi dal zabrat, i když jsem docela uměl anglicky. Na farmě zkoušeli, co vydržím. Byl jsem druhý v bodování a najednou mě na tři zápasy posadili. Táta říkal: „Nejjednodušší je sbalit se a utéct.“To mě nakoplo, vydržel jsem a získal si potřebný respekt.
Na farmách jste zářil, stal se králem střelců AHL, vybrali vás do All Star Teamu v IHL. Proč vás do NHL povolali jen na čtyři mače za Toronto a Washington?
Sešlo se víc okolností. Nerozuměl jsem, proč nahoru brali bijce. Byla jiná doba. S menší postavou jsem dával většinu gólů z tečí, rychlých dorážek. Ale v NHL vládli ohromní beci, kteří mě před bránou směli nabrat na vidle a odvézt mě o pár metrů stranou, aniž by se pískalo. Chybělo mi špičkové bruslení nebo brilantní technika v soubojích jeden na jednoho. Proti mě bylo i načasování. Toronto prožívalo super období, dvakrát postoupilo do semifinále Stanley Cupu. Na levém křídle váleli Wendel Clark, Dave Andreychuk, v centru Doug Gilmour.
Štve vás to?
Rozhodně si nestěžuju. Prožil jsem úžasnou kariéru a získal přátele, kteří mi zůstali doteď. A jak jsem říkal tátovi, aspoň jsem naše příjmení prosadil do kronik NHL.
Který ze čtyř mačů v nejslavnější lize si vybavíte nejjasněji?
Ten první. V Maple Leaf Gardens proti LA Kings, takže proti mě stál Wayne Gretzky. S ním jsem pak pracoval jako skaut Phoenixu, kde on koučoval. Ale pamatuju si i na druhý zápas v Buffalu proti Hašanovi a kamarádovi Ríšovi Šmehlíkovi.
Jak se vám žilo v Kalifornii, kde jste strávil čtyři roky?
Nádherně. V Long Beach jsem bydlel na pláži, na zimák jezdil na kole nebo na kolečkových bruslích. Většina z nás byla svobodná. V jednu chvíli se v týmu sešla česká partička, takže před zápasem na modré čáře stála zahajovací pětka Modrý, Němeček – Rosa, Štefan, Augusta.
Proč jste se ze zámoří vydal právě do Německa?
Měl jsem víc nabídek. Do Schwenningenu mě lákal kouč Rich Chernomaz, s nímž jsem hrál v St. John’s. Už mě to táhlo domů a Německo bylo blíž než Finsko nebo Švédsko. Postavil jsem barák a s budoucí paní se chtěl aspoň částečně usadit.
Mohl vás táta povolat do repre?
Nikdy jsem se ho neptal. Syna by asi nenominoval. Německá liga navíc neměla tak dobré jméno. A ani mě to nelákalo. Ve třiceti jsem si říkal, že nároďák je pro mladší.
Otec se potýkal s neustálým odlivem hráčů do zámoří, viďte?
Jeho heslo znělo: „Vstanou noví bojovníci!“Někdo odmítl, našel jiného. Opíral se o jádro: Reichel, Dopita, Patera, Procházka, Výborný, Kučera... Oni si mančaft srovnali, táta dosadil mladší kluky a hráče, kteří mu – jako před Petrohradem – jaksi zbyli. Tým si pak jel pro zlato. I když mu párkrát pomohlo štěstí.
Ty party oplývaly soudržností, jež v těsných bojích mohla rozhodnout. Na vztahy otec dal, že?
Jasně! Vybral správné borce a v danou chvíli ty nejlepší poslal na led.
Ano, oni si to pak uhráli sami. Ale tátovi neskutečně záleželo na tom, jak si hoši rozumějí. Dával pozor, kdo s kým sedí na snídani u stolu. Vazby jsou kolikrát důležitější než individuální výkon na ledě.
Čím ještě přispěl ke zlatému hattricku na šampionátech?
Dal hráčům svobodu. Nesvazoval je. Věděl, že volnost nezneužijí.
Platilo to i v taktice?
Myslím, že našel správnou míru. My si teď taky před zápasem rozebereme spoustu věcí. Ale pak zvažujeme, kolik informací klukům předáme, abychom je nezahltili.
Zjistil otec, že v kabině s Dopitou a Reichlem není třeba za každou cenu prosazovat svůj názor?
Nepotřeboval si leštit ego. Někdy si prosadil svou, ale většinou se snažil s tahouny týmu najít společnou řeč v zájmu úspěchu. I proto byl oblíbený mimo led, lidi ho brali jako bezva parťáka. Do poslední chvíle, než umřel, pořádal srazy staré gardy.
Jak jste sledoval zlaté turnaje?
Při turnaji v Lillehammeru 1999, to ještě táta dělal asistenta Hlínovi, jsem se stěhoval z Ameriky do Německa. Na přenosy z Petrohradu jsem koukal s kámoši v Jihlavě. A třetí titul jsem slavil při svatební cestě, u pumpy v poušti mezi Los Angeles a Las Vegas. Volal jsem domů a pak tátovi do Hannoveru.
Prožíval jste ty úspěchy s ním?
Jistě. Byl jsem hrdý na každé jeho vítězství a on na každý můj úspěch. Všechno jsme rozebírali a přáli si. Dokázal velké věci. Jsem hrozně rád, že jsem ho mohl mít za tátu.
Sestavu probíral i s vaší sestrou, což svědčí o tom, jak mají Augustovi hokej v krvi, že?
Ano! Rodina držela pohromadě, i když byl někdo z nás zrovna na druhém konci světa. Snažím se, aby rod Augustů zůstal stejný, abychom si fandili a podporovali se.
V Německu otec neměnil vítěznou košili, aby nezaplašil štěstí. Jen ji pokaždé vyvětral a přežehlil. Co jste říkal jeho rituálu?
Asi jsem ho zdědil. Kolegové někdy trošku nadávají. V hokeji je každý pověrčivý. Jak se něco daří, držíme zvyky, ačkoliv vypadáme jako případy pro Chocholouška. Loni jsme zlomili sezonu, až když jsme na Spartě změnili bílé košile na modré.
Nač statistiky a rozbory? O úspěchu rozhoduje barva košil!
Přesně tak.
Zmínil jste domácí hokejové debaty. Létaly jiskry, jako když se otec přel s Jaroslavem Holíkem?
Taky to drnčelo. Mamka nás uklidňovala. Myslela si, že křičíme, ale my akorát zvyšovali hlasy. A nikdy jsme se k sobě neotočili zády. Uměli jsme uznat názor toho druhého. Volal mi ještě měsíc před smrtí, když jsme byli s osmnáctkou ve Švédsku. Zase jsme řešili hokej. Jak se nám daří. Co můžeme zlepšit.
Kamarádil s Hlinkou, pod nímž jste získal bronz na MS i OH. Jak jste ho vnímal?
Ivan byl pro litvínovské kluky jako táta, pro mě něco jako strejda. Pamatuju si večery, kdy jsem doma nemohl spát, protože táta s Ivanem zpívali, pouštěli si Olympic a povídali o hokeji. A pak jsem pod ním hrál za reprezentaci. Měl charizma a cit pro výběr hráčů. Bylo skvělé si pod ním zahrát na dvou akcích.
Mrzí vás, že nepřišly další?
Nemrzí. Rozhodl jsem se pro americkou cestu. Věděl jsem, že z farmy se těžko podívám do nároďáku.
Zlaté časy vás minuly, ač jste s jejich hrdiny hrával. Co pro vás znamenaly?
Našim klukům jsem v repre i v NHL fandil. Dával jsem jejich úspěchy sežrat Kanaďanům a Američanům v našem mančaftu. Jakmile se začali chvástat, měl jsem je čím uzemnit. Češi v cizině drží pohromadě, znali jsme se, o to víc jsem jim přál.