Hala, nervy, míň setů. Nadal dál nahání trofej duchů
Jeden z nejlepších tenistů dějin zase nevyhrál Turnaj mistrů. Jak je tohle možné? A mohou být jeho pokusy v druhé desítce úspěšnější?
Může živoucí legendu, která opanovala dvacet grandslamů, celkem má doma 86 turnajových trofejí a jíž se klaní fanoušci i experti na všech kontinentech, něco takového vlastně ještě štvát? Ano, může.
Protože Rafael Nadal (34) do statusu sportovního poloboha dostoupal také proto, že nenávidí porážky, neuznává limity, baží po dokonalosti. A na Turnaji mistrů dokonalý nebyl. Zase. Už podesáté!
„Drobné detaily vedou k velkým rozdílům. Promarnil jsem obrovskou šanci,“přiznal poté, co v semifinále v Londýně sice proti Daniilu Medveděvovi podával na vítězství, leč nakonec padl 5:7, 7:6, 6:7.
Při pohledu na kariérní statistiky španělského velmistra je tuze zvláštní, aby na jedné akci měl souhrnnou bilanci jen 20-16 (56 procent). Anomálie; jako by šachový velmistr přesunem do určitého prostředí zapomněl, jak se táhne věží.
„Tyhle podmínky mu prostě nesedí,“shrnul pro Sportsmail britský expert a bývalý výborný tenista Greg Rusedski. „A to i přesto, že před deseti lety byl titulu blízko,“připomíná jednu ze dvou Nadalových finálových účastí a jeho jediný získaný finálový set, když podlehl Rogerovi Federerovi 3:6, 6:3, 1:6.
Že se svátek pro největší machry kalendářního roku už podvanácté konal u Temže, Nadalovi nevoní. Předtím v Šanghaji při dvou účastech pokaždé prošel aspoň do semifinále. Londýn, to je jiná.
Rusedski připomíná, jak moc se hrací plocha v tamní O2 areně liší třeba od Nadalem milovaného centrkurtu Philippea Chatriera na Roland Garros: „Jeho returny jsou občas příliš krátké a soupeři je stačí dobíhat. Kurt mu nepomůže vysokými odskoky míče. A obecně řečeno, nepodává dostatečně dobře.“
Ve zmíněné fantastické sbírce pohárů má jediný, který splňuje londýnská kritéria: v hale a na tvrdém povrchu slavil Nadal pouze v Madridu v roce 2005; dávno tomu.
Jako mantra se při Nadalových nesnázích na Turnajích mistrů zdůrazňovala únava. Obvykle to sedí, jeho brutální styl tělo logicky vyčerpává, letos však zápasů tolik nebylo.
Víc ho limituje, že Turnaj mistrů je posledním nedobytým územím, trofejí duchů, která mu jako tekutý písek neustále propadává mezi prsty. Tím spíš ji Nadal chce. Ale že by mu ruce kroutila nervozita?
„Řekl bych, že už jsem vyhrál dost na to, abych se mohl vymlouvat na zvýšený tlak,“pronesl.
Další nápovědou je jeho dlouhodobá bilance na akcích hraných na dva či na tři vítězné sety (tedy grandslamy a Davis Cup). Ve druhé kategorii dosáhl na strhující úspěšnost 88,4 procenta, s lehkou tolerancí tedy vyhrává devět duelů z deseti. Jakmile se ale mače zkrátí, je na bilanci 80,5 procenta, na osmi duelech z deseti. Což je pořád mimořádné, ale soupeři přece jen dostanou o něco větší šanci. Využít pár jeho zaváhání, tak jako Medveděv, a urvat dvě sady rychleji, než se zápas začne natahovat a převáží Nadalova výjimečná kondice...
Na příštích pět let se akce stěhuje do Turína. Pokud by povrch v aréně Pala Alpitour Stadium vycházel Nadalovi trochu víc vstříc, třeba se v druhé desítce pokusů dočká. „Protože můj cíl je pokaždé stejný – hrát tak dobře, abych měl všude šanci zvítězit,“řekl po porážce.
Věřit v průlom vypadá spíš jako odvážná sázka. Pořád se ale zdá lepší končit strhující kariéru bez Turnaje mistrů než třeba jako Ivan Lendl nikdy nedobýt Wimbledon...
Turnaj mistrů
(tvrdý povrch, dotace 5,7 milionu dolarů)
Semifinále: Thiem (3-Rak.) – Djokovič (1-Srb.) 7:5, 6:7 (10:12), 7:6 (7:5), Medveděv (4-Rus.) – Nadal (2-Šp.) 3:6, 7:6 (7:4), 6:3.
Finále: Medveděv (4-Rus.) – Thiem (3-Rak.) 4:6, 7:6 (7:2), 6:4.