17. listopad a KOKO, tedy koronavirový komunismus
Ač jsem začal slepičím citoslovcem, nechci se vracet k tématu klecových chovů nosnic. Před týdnem jsme si totiž připomněli 17. listopad, den boje za svobodu a demokracii. Mně byly tehdy sice teprve tři roky, ale rok 1989 byl vyvrcholením postupného ideologického a materiálního vyčerpání minulého režimu. Menší část z nás si vzpomene i na rok 1939 a uzavření vysokých škol nacisty. Dnes nám sice školy zavírá a otevírá PES ministra Blatného, ale nerad bych dnešní relativně bezstarostnou a blahobytnou dobu přirovnával ke zkouškám, kterými si museli procházet naši předci. Přesto se z nich můžeme poučit.
Doba se mění, ale lidé jsou v základu stejní. Stejně jako v době nacistické a později komunistické nadvlády v sobě mají potenciál páchat zlo, případně ho tiše tolerovat, ale také statečnost a smysl pro dobro a vyšší princip. Psycholog Carl Jung (1875–1961) řekl, že lidé nemají nápady, ale že se naopak nápady drží lidí. Takovým neodbytným nápadem je socialismus, ať už je to socialismus národní (nacismus), nebo internacionální (komunismus). Obě zvrácené ideologie stály lidstvo dohromady stovky miliony životů.
Přesto dnes nastupující administrativa v USA, ale také EU ve svém Novém zeleném údělu, Davoské ekonomické fórum nebo nejnověji Deutsche Bank hovoří o „spravedlivější a zelenější přestavbě“po koronaviru. V podstatě takový koronavirový komunismus, tedy KOKO. Nevýhodou komunismu však jsou dvě věci. Zaprvé – funguje jen do doby, než dojdou peníze schopných lidí, kteří dříve či později utečou. A zadruhé – i v komunismu se vytvoří dříve nebo později vládnoucí třída, jež káže vodu a sama pije víno.
Věřím, že tuto zkoušku, stejně jako ty předchozí, náš národ zvládne. Už nyní prokázal nejen zdravotnický personál (ale třeba i zemědělci a potravináři, pro které z povahy věci žádný shutdown, kurzarbeit ani home office neplatí) obrovskou vnitřní sílu. Když se budeme respektovat, chránit staré, slabé a nemocné, zvládneme i druhou vlnu. Važme si jeden druhého navzájem. Važme si ale i naší demokracie a nenechme si ji vzít těmi, kteří by nás rádi „na věčné časy“a pro naše vlastní „dobro“zavřeli do klece.
A přece jsme zpět u klecí: když zákaz klecí, tak pro všechny. Je správné, že polští chovatelé budou moci, na rozdíl od českých, stále chovat slepice v klecích? Stejná pravidla, stejné příležitosti – to je ta největší spravedlnost.