Co radí fyzioterapeut Pavel Kolář A navíc: škola jógy zdarma
Strana 16
Manželé Brabcovi z pražských Stodůlek dodržují už léta, od dob, co jsou v důchodu, pravidelný rituál. Po společném obědě se chopí svých vycházkových holí, pejska Ferdu připnou na vodítko a vyrazí na společnou procházku. „Původně jsme si tak jenom krátili čas. Postupně jsme si na pravidelnou chůzi zvykli natolik, že si den bez procházky už skoro neumíme představit. Vynechali jsme jen párkrát, když byl jeden z nás nemocný,“usmívá se devětasedmdesátiletý Pavel Brabec. Stačí týdenní výpadek a hned ho prý neblaze pocítí. „Okamžitě mě rozbolí klouby a záda, hůře se mi vstává ze židle. A také hned zlenivím, takže se musím nutit vyrazit ven,“dodává Pavel Brabec. Už více než půl roku trvající omezení kvůli koronavirové pandemii nese poměrně špatně. S manželkou omezili návštěvy u dětí a vnoučat, na pravidelnou odpolední procházku si ale sáhnout nenechali. „Nedokážeme jen sedět doma,“říká.
Podle předního českého fyzioterapeuta profesora Pavla Koláře postupují manželé Brabcovi správně. Bez pohybu lidský organismus rychle chátrá. Lidé, kteří ze strachu z nákazy zůstávají doma a nevycházejí ani do přírody, to záhy pocítí na svém zdraví.
„Hlavním klíčem, nejen pro delší přežití, ale především pro kvalitu života je fyzická zdatnost. Typicky to vyjadřuje sarkopenie, kdy vlivem stárnutí dochází ke ztrátě svalové hmoty, síly a funkce svalů. Postihuje více než 10 procent lidí ve věku nad 60 let a až 50 procent lidí nad 82 let. A jen velmi málo lidí se sarkopenií má opravdu kvalitní život,“vysvětluje profesor Kolář.
Právě z toho má v případě své maminky strach pětačtyřicetiletá Iveta Krátká. „Mámě je už osmdesát let. Vždycky byla čilá, chodila ráda do společnosti, za kulturou. Co začala pandemie, bojí se téměř vyjít. V září si pak umanula, že se určitě nakazila covidem, a od té doby celé dny nevylézá z postele, i když žádné příznaky nemá. Vůbec nevíme, jak jí pomoci, k lékaři nechce,“zoufá si Iveta Krátká.
Hrozí nástup dalších nemocí
Kdo se přestal pravidelně hýbat, ztrácí fyzickou zdatnost, jeho organismus se méně okysličuje a ohrožují ho tak vedle nemocí pohybového aparátu i onemocnění srdce a cév, chronických chorob, jako je cukrovka a mnoho dalších.
„V této době, kdy jsou mnozí z nás izolováni od svých blízkých, od svých koníčků a dalších běžných oblíbených aktivit, se náš životní rytmus proměnil, většinou nikoliv k lepšímu,“všímá si i instruktorka jógy Věra Vojtěchová z Prahy.
Stavy úzkosti a obav ještě všechno prohlubují. „Ve stresu se naše svaly stahují a bolesti těla se zhoršují. Proto je potřeba zdravému a vědomému pohybu věnovat více prostoru než jindy,“říká instruktorka Vojtěchová a pokračuje: „Alespoň pár minut cvičení několikrát denně může významně zlepšit naše zdraví a odstranit bolesti i zlepšit náladu. Každý máme ve vyšším věku svá omezení a zatížení, je samozřejmě nezbytné konzultovat vhodný pohyb se svým lékařem, ale ve skutečnosti leží většinou více překážek v naší hlavě než v našem těle. Nepřemýšlejte o tom, proč to nejde, ale uvažujte nad tím, jak to udělat, aby to šlo.“
Jak jsou na tom děti?
Všudypřítomný strach – zejména u starší generace – chápe i profesor Kolář. „Stejně jako existuje takzvaný placebo efekt, který má pozitivní dopad na zdravotní stav, máme i opak: nocebo efekt. Ten je spojen se stresem a působí negativně. Oslabuje imunitní funkce a člověk je pak více náchylný k onemocnění. Se strachem a úzkostí se také objektivně zhoršuje průběh různých nemocí. To teď vidíme v nemocnici každý den. Úzkost a strach jsou nepřítelem léčby,“podotýká profesor Kolář.
Lidem, které pandemie nadmíru stresuje, radí vypnout zprávy a v televizi si raději pustit nějaký pěkný film a v případě jakýchkoli zdravotních potíží se nebát vyhledat lékaře včas. „U některých diagnóz může být prodlení v diagnostice fatální. Z jara ty zkušenosti mám. Jedna pacientka s rakovinou plic nepřišla na operaci, protože se bála. Šlo v té době o řešitelný problém. Dnes je na tom špatně,“upozorňuje profesor Kolář. Důležité je, jak už bylo řečeno, nesedět doma, ale hýbat se. Jak? To záleží na konkrétním případě. „U starších lidí se rozevírají nůžky v jejich pohybových možnostech. Někteří v osmdesáti hrají tenis, jiní mají problém si v šedesáti zajít na procházku. Důležité je, aby se hýbali v rámci svých možností, a to spíše přirozeným pohybem – chůzí, než aby začali cvičit něco, na co nebyli celý život zvyklí,“radí ještě profesor Kolář. Osobně má momentálně velké obavy také o děti. Kvůli omezení sportovních kroužků a distanční výuce, kdy sedí u počítačů, se jich značná část přestala hýbat úplně. „Pokud se děti přestanou hýbat a sportovat, bude to mít z dlouhodobého hlediska zcela zásadní dopady na zdraví celého národa,“dodává profesor Kolář.