O klausovské roušce na půl žerdi
Nejodpornějším slovem letošního roku je „odpírač“. V době, kdy vládní experimenty s mokrými hadry přes obličej a umělými frontami pod střechou obchoďáků zpochybňují i odborníci, se tímto výrazem častuje každý, kdo nedrží ústa a bezvadně neposlouchá. Už od jara se sice vyprávějí vtipy, že senioři mohou nakupovat každý druhý pátek, mají-li krátkosrstého jezevčíka s tupírovaným ocasem, žertováním to však končí, málokdy to přispívá ke kritickému odstupu.
Jedním z chodících symbolů kritického rýpání je naopak bývalý prezident Václav Klaus. Nechodí na demonstrace, nepřivazuje se k zábradlí, ale roušku odloží, kde může, protože příkaz k jejímu nošení považuje za nepodložený. Jako „odpírač“to schytává ze všech stran, jeho popularita rozhodně neroste. V rozhovorech typicky po klausovsku přehání, můžeme dokonce říci, že jednotkou přehánění je jeden klaus. Přesto je jeho postoj v něčem vzácný a prospěšný. Vychází z jeho celoživotního přesvědčení, je vyhraněný a předvídatelný, jinak řečeno autentický. To je mezi nynějšími politiky zhruba stejně běžné jako voda na Marsu.
Dnešní prezident Miloš Zeman provokuje možná ještě raději, ale od Klause se liší v tom, že se u něho žádné hodnotové zázemí nikdy vyčíst nedalo. Neexistuje žádné Zemanovo přesvědčení, politika, žádný zemanismus, pokud bychom za něj nepovažovali čiré ego, snahu rozdrtit ostatní a panovat jim, případně usnadňovat kšefty kamarádů. Do revoluce byl Zeman pravičák, když vycítil příležitost v levicové straně, jež byla zrovna na ocet, stal se sociálním demokratem, jako premiér-socialista privatizoval banky a dnes je miláčkem krajní pravice. Veškerý jeho odkaz lze shrnout do slova „já“. Případně do spojení: já kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv.
Provokace jeho předchůdce mají naopak pořád jedno neměnné téma – svět, jak ho vidí Klaus. Mnozí mají za to, že je to svět dávno zašlý a neexistující. Když devětasedmdesátiletý profesor teskní po klasickém uspořádání politických stran, zdá se, že spíše vzpomíná na svět, který býval kdysi, než by se vyjadřoval k budoucnosti. Ale není právě tohle postoj konzervativce – připomínat dnešku osvědčené včerejší modely? Není takový hlas ve společenské diskusi potřeba? Vede se vůbec ještě ta diskuse?
Václav Klaus patrně nemá o nic menší ego než Miloš Zeman, ale součástí jeho ega jsou právě ty osobní ideje, „ego-ideje“, které u Zemana chybějí. Když prosazuje sebe, prosazuje zároveň i to, čemu bytostně věří. Ať sedí na Hradě, nebo moci oponuje, lze odhadnout, co bude říkat. Nikdy od něho neuslyšíte, že se má omezovat výroba, aby se do řeky vrátili raci, v životě neřekne, že má stát zvyšovat dotace soukromníkům, rozšiřovat sociální síť o nové dávky, že mu má jednotlivec vděčit za možnost podnikat a žít. Stejně tak nepochválí v posledních třiceti letech naprosto unikátní situaci, kdy úředníci vymýšlejí, co má kdo nosit na ústech, v kolik hodin smí vyvenčit psa a kolik metrů čtverečních ho má obklopovat, když jde nakoupit.
Ano, jednotkou přehánění je jeden klaus. V epidemii přece musí jít méně důležité principy stranou. Pravdou nicméně je, že bez přehánění není vyprávění. Bez přehánění nejsou symboly a nejde bez něho hlasitě upozornit na možné ohrožení principů, které nemohou jít stranou vůbec nikdy. Klaus věří, věřil a vždycky věřit bude, že k nim patří svoboda jednotlivce, od které se moc státu odvíjí, nikoliv naopak.
Tento text není chvalozpěvem na exprezidenta ani nepropaguje zrovna jeho vidění světa. Jen se pokouší připomenout, že situace, kdy ve společnosti hlasitě soutěží rozmanité hodnotové proudy, vyhraněné a autentické, je v poslední době stejně vzácná, jako je v každé době prospěšná. Bez té soutěže totiž neexistuje svoboda. I na to může poukazovat klausovská provokace s rouškou na půl žerdi.