Důstojný návrat Lorenové
Italská herečka Sophia Lorenová se v 86 letech vrací ve filmu Život před sebou.
Přeživší holokaustu Madame Rosa potkává osiřelého dvanáctiletého imigranta ze Senagalu Moma, který se živí prodejem drog. Dámu v letech nejprve okrade, ta si jej však nakonec za úplatek bere do péče. Premisa nového filmu Život před sebou, jejž uvedl v listopadu Netflix, věstí jen srdcebol a zoufalství. Už první minuty však svědčí o opaku. Režisér a syn Sophie Lorenové Edoardo Ponti se dokázal povznést nad jinak bolestné téma, a seč to některým připadá nemístné, vypráví o něm s pravým italským šarmem. Alespoň chvíli.
Není se čemu divit, jeho matka, držitelka dvou Oscarů, má stále šarmu na rozdávání. Naposledy se objevila v krátkometrážním filmu Lidský hlas před pěti lety. Typově se role Madame Rosy, životem zkoušené bývalé prostitutky, která přežila Osvětim a nyní se živí výchovou dětí z ulice, příliš nevymyká houževnatým a srdečným hrdinkám, které hrála v minulosti. Unikátní je však její spojení s představitelem Moma Ibrahimem Gueyem, který je jí navzdory malým zkušenostem před kamerou plnohodnotným partnerem.
Jeho role je dokonce výrazně větší výzvou než Rosa Lorenové. Ponti přesně vystihuje naivitu malého chlapce, který podléhá klamu, že prodejem drog se stává skutečnou součástí světa dospělých. Radost, s jakou si nese domů první balíček drog a s jakou je později úspěšně prodává, je zcela upřímná, autentická, a tím pádem i děsivá.
Na uvěřitelnosti i atraktivitě však filmu ubírá jeho poslední třetina. Obrat v Momově vztahu k Madame Rose, jeho oddanost, rozhodnost a odhodlanost pomoct jí v boji s demencí i vlastními démony je příliš zbrklá. Jaké trauma oba hrdiny spojuje, je jasné, to však víme od začátku, v čem tedy tkví onen zlom? Taktéž motiv s lvicí, která se Momovi zjevuje, šlo ve filmu vykreslit poněkud abstraktněji než explicitně formou CGI. Nemluvě o hudbě, jejíž tklivost v poslední třetině zcela neodpovídá předešlé náladě.
Příběh vychází ze slavného románu Momo Romaina Garyho, který jej vydal pod pseudonymem Emile Ajar v roce 1975. O dva roky později se dočkal i filmové adaptace.
Od té se však Ponti rozhodl distancovat a příběh aktualizoval. Přesunul jej z předměstí Paříže do jihoitalského Bari, z Alžířana Moma učinil Senegalce a přidal k tomu ještě transgender herečku Abril Zamoru v roli kamarádky Rosy, což mnozí Netflixu vyčítají jako snahu násilně do filmů vměstnávat rozmanitost, která tam nepatří. Ve skutečnosti se však Netflix podílel jen na distribuci, nikoliv produkci.
Přes všechnu kritiku je Život před sebou dílo oplývající příjemnou komorností, která by k němu mohla v adventním čase a ještě díky dostupnosti Netflixu přitáhnout i diváka, který by na film jinak do kina nikdy nešel. A to by kvůli výkonům Lorenové i Gueye bylo škoda.
Život před sebou Itálie, 2020