Bůh odešel. Diego, proč tak brzy? sport.idnes.cz
Byl nejtalentovanější i nejkomplikovanější mezi všemi fotbalovými mistry. Hříšník a génius. Pláče nejen Argentina. Diego Maradona zemřel.
Několikrát ležel na smrtelné posteli. Zahrával si. Neměl sílu přestat pít. Fetoval a tloustnul. Snažil se léčit a hubnul. A pak se zase léčit přestával. I když vlastním dětem v slzách sliboval, že jsou jeho démoni nadobro pryč, Diego Armando Maradona se ničil dál.
Jen na hřišti zůstával svůj. Geniální. Výjimečný. Nadpozemský.
Jakmile se kolem kutálel míč, vzal si ho a žongloval jako nikdo jiný. Diego, fotbalový bůh.
Bůh včera zemřel.
Než si svět stačil zvyknout, že je Maradonovi šedesát, už ho oplakává. Jeho srdce, těžce zkoušené léty kokainových eskapád, se zastavilo.
„Byl to nejlepší hráč mojí generace a pravděpodobně nejlepší hráč všech dob. Po požehnaném, ale neklidném životě doufejme, že konečně najde nějakou útěchu v rukou Božích,“vzpomněl na něj anglický útočník Gary Lineker, jehož tým vykopl Maradona z mistrovství světa 1986 gólem rukou.
Boží rukou, jak ji sám nazval. Anebo ďábelskou, pokud se na to podíváte z druhého úhlu pohledu.
„Už dřív jsem zkoušel dát gól tímhle způsobem,“přiznal se později. „Rozhodčí mi jednou řekl: Diego, to už nikdy nedělej! Já jen pokrčil rameny a povídám: Nic neslibuju.“
Dělal si, co chtěl
Maradona byl všechno, jen ne obyčejný. Zatímco ostatní se před zápasy důsledně rozcvičovali, on se jen ležérně procházel s rozvázanými kopačkami a bavil se parádičkami.
Na blátivém hřišti nechodil do soubojů, aby se neumazal.
Možná jako jediný hráč v historii si na trávníku dělal doslova co chtěl.
Bylo mu dvacet a zrovna začínal zářit v dresu Argentinos Juniors, když se do něj v novinách před vzájemným zápasem opřel Hugo Gatti, brankář Bocy Juniors: „Nevím, proč z toho kluka děláte zázrak. Přijde mi obtloustlý, má velký zadek.“
Maradona by si rozhovoru sám nevšiml, noviny nečetl, ale v předvečer utkání mu článek ukázal trenér López. Jeho mladičké hvězdě okamžitě naběhla žíla, kritika ho už tehdy uměla vytočit. Ale také namotivovat k výkonům, které hraničily s magií.
Gattimu druhý den před výkopem nepodal ruku, zato mu nasypal čtyři góly, dva z dokonale zakroucených přímých kopů. Fanoušci Bocy, jindy nenávistní, ho vytleskali – a za rok už byl jejich.
Doma v Argentině je Maradona nedotknutelný, ale abyste jeho velikost skutečně docenili, musíte se vydat do Neapole. Tam pochopíte, že i obyčejný smrtelník se může stát bohem, kterého fanaticky uctívají davy.
Na každém rohu najdete něco, co Maradonu připomíná: zarámované bleděmodré dresy, pizzu pojmenovanou po něm, sádrové figurky, graffiti na zdech ošuntělých činžáků, zažloutlé fotky vylepené v barech, šály vyvěšené z oken.
Celé město se dodnes modlí k Diegovi, který přeměnil chudou Neapol z outsidera v italského mistra a jeden z nejlepších týmů Evropy. Sám!
Ať už válel za Argentinu, Barcelonu, Bocu, nebo Neapol, pomoc spoluhráčů v rozhodujících chvílích nepotřeboval. Když se rozhodl ve vrcholné formě předvést svá kouzla, jako by se celý svět zastavil bez možnosti reakce a mohl jen sledovat jeho umění.
Sólo pro boha
Jako ve zmíněném zápase čtvrtfinále mistrovství světa 1986 proti Anglii: čtyři minuty po neférovém volejbalovém úderu předvedl možná nejúchvatnější sólo všech dob.
„Vím, že je to divné, ale měl jsem chuť začít mu tleskat,“líčil později soupeř Lineker. „Přišlo mi neskutečné, že by člověk z masa a kostí dokázal vstřelit tak nádherný gól.“
Není divu, že když Argentina šampionát vyhrála, kolem Maradony se začal tvořit kult. Nejvěrnější fanoušci později dokonce založili maradoniánskou církev, která se řídí vlastní verzí desatera.
V něm mimo jiné stojí: Šiř zprávy o Diegových zázracích po celém vesmíru. Projevuj bezpodmínečnou lásku k Diegovi. Uctívej chrámy, kde hrál, a jeho posvátné dresy. Nežij odcizený realitě.
Právě poslední přikázání ovšem Maradona příliš často porušoval.
Vzhlížely k němu miliony lidí, ale on se často cítil sám a útěchu hledal v útěku do vlastních světů. Během angažmá v Barceloně na začátku osmdesátých let poprvé okusil kokain. Proč? „Nevím,“krčil rameny. „Snad abych se na chvíli cítil naživu.“
Senzační přestup do Neapole mu pak sice pomohl získat fotbalovou nesmrtelnost, ale zároveň ho nasměroval na scestí. Na každém kroku ho pronásledovali fanoušci a blesky fotoaparátů. Spřáhl se s mafiány, kteří si ho obtočili kolem prstu. A naplno zahučel do drogového pekla.
Od chvíle, kdy ho poprvé vyhmátli dopingoví komisaři, se mockrát dušoval, že šňupat nadobro přestane, ale nikdy se to nepovedlo.
Pozitivní test během mistrovství světa 1994 nasměroval jeho kariéru ke smutnému konci, v trenérské roli už většinou působil jako vlastní karikatura.
Fotbalový svět si ho ale bude pamatovat jako nenapodobitelného génia. A miliony věrných k němu budou vzhlížet dál.