Konec uhlí v ČR: ano, ale kdy?

Takzvaná uhelná komise má příští týden doporučit vládě scénář, kdy v Česku skončit s těžbou uhlí. O co se hraje?

Uhlí neskončí, uhlí tu bude, i když už my tu nebudeme. Otázka je jiná: budeme ho těžit a topit s ním tak dlouho, až tu bude v létě takové horko, že buď my se budeme chtít odstěhovat, anebo, a to je horší a pravděpodobnější, budou se k nám chtít stěhovat lidé ze zemí, kde vůbec nebude možné žít, kde totiž už neporoste nic, čím by se lidé živili.

Horko a s ním spojený nedostatek vody bude daleko silnější motiv pro odchod ze země než uprchlictví před válkou. My budeme se svým dosud mírným pásmem pořád relativně přitažlivá země. Žádné ploty nepomohou. A střílet na hranicích do lidí se nám přece jen chtít nebude. Takže co s uhlím, jež potřebujeme, abychom se v zimě zahřáli, ale které uvolňuje i jiné teplo než to z kamen, totiž teplo planetární? Které už jiné nehřeje, ale pálí? A které spálí zdroje potravin? A zaplaví Evropu přívaly hladových?

Už to bude třicet let, co moje vláda stanovila limity těžby uhlí v severních Čechách. Vyvolalo to vzrušení, kladné i negativní reakce. Tenkrát ještě veřejné mínění pokládalo starost o životní prostředí za prioritu. Užil jsem si trochu pochval a hodně kritiky.

Od té doby se o uhlí už mnohokrát rozhodovalo. S „naším“limitem se poněkud couvlo. Máme dnes k tomu účelu – dokdy a kolik hnědého uhlí se bude těžit – zřízenou uhelnou komisi. Ta má hodně těžké rozhodování. Tenkrát jsme rozhodovali podle hledisek ekologických včetně geologických. Dnes bych přidal dvě další: v kraji, kde se špatně žije, se situace za těch třicet let nezlepšila. Severní pohraničí, české i moravské, zůstává nejzanedbanějšími regiony. Rozdíly se dokonce zvětšují. Lidí „ohrožených“a „strádajících“(výstižné sociologické pojmy) je nejvíc právě tam. Ve zničené krajině. A přibývá jich. Je doloženo, že evropské peníze určené zaostávajícím regionům se pak, po všelikém přesouvání (a jistě i švindlování) nakonec přidělí ve větší míře bohatším regionům než těm potřebným.

Tenkrát jsme rozhodovali o uhlí, ale ještě víc o postupující devastaci kraje a bídě lidí, která se nedá vyjádřit jen procenty nezaměstnanosti. Ta je s těžbou uhlí spojena, ale čím dál volněji. Je to problém, ale ne základní. Ten základní, to druhé hledisko, které jsme my nebrali v úvahu, jsou dnes vlastně problémy dva: teplo z nebe a ničení kraje z hloubi země, ze které se teplo těží.

Uhelná komise rozhoduje v situaci pandemie, kdy se ukazuje, že nic už nebude, jak bylo. Že máme víc zdrojů a rezerv, než jsme mysleli – totiž šikovných lidí. Že v situaci nouze si lidé umějí pomoci i bez ministerstev. Že budeme skokem užívat více počítačů. Budeme potřebovat více mozky, méně energie, tedy i uhlí. Uhelná komise počítá a počítá. Každý podle jiných vzorců, zadání, zájmů. Myslím si ale, že je třeba počítat – když myslíme daleko dopředu – i s trendy, s něčím, co je ve vzduchu, ale zatím k tomu neumíme přiřadit čísla. V grémiu tolika znalých a zodpovědných lidí si to můžeme, můžete dovolit. Skoro bych řekl, že musíte.

Dámy a páni, poctiví uhelní počtáři, buďte trochu i vizionáři.