Dnes Prague Edition

Tenenbom o Rusku pro MF DNES

Bylo nebylo, kdysi dávno, vlastně jen před pár měsíci, řádila v Rusku epidemie, epidemie covidu, a všechno bylo zavřené. Ale teď už nikdo neví, jestli tu epidemie pořád ještě je a lockdown skončil.

- Tuvia Tenenbom americko-izraelský spisovatel a novinář, autor bestseller­u Chyťte Žida!

Ne, není to tak, že by to opravdu nevěděli. Samozřejmě to vědí, a právě proto jsou v téhle chvíli muzea v Moskvě zavřená. Ovšem divadla, nákupní centra, kavárny a restaurace jsou otevřené. Jak to, že jsou otevřené? No přece nemůžete zavřít Bolšoj těatr, světoznámo­u ruskou instituci. Stejně jako nemůžete říct ne dobrému ruskému jídlu. Ostatně jedno z nejlepších jídel na téhle planetě najdete právě tady, v Moskvě.

Osobně bych si večeři v restauraci dal rád. „Jestli si to opravdu přejete,“říká mi jeden Rus, když navrhuji, že bychom mohli zajít na večeři, „pak si raději oblékněte speciální oblek.“

„„Jaký oblek?“

„Hodně silný oblek.“

„Proč?“

„Mohl byste totiž uprostřed jídla skončit na podlaze.“

„Cože?“

„Restaurace v Moskvě musejí zavírat v jedenáct hodin večer. Ano. Před pár dny, jen pár minut po jedenácté, vstoupila do jedné restaurace policie, tasila zbraně a všem přítomným nařídila, aby si lehli na podlahu. A zatímco lidé leželi na špinavé podlaze, policie jim rozdávala pokuty.“

No, nejsem si jistý, jestli se to skutečně přihodilo, ale každopádně to zní jako pěkná, nápaditá ruská historka.

Přijel jsem do Ruska z Německa a povím vám, tyhle dva světy nemohou být rozdílnějš­í! Například, ještě než jsem sem přijel, koupil jsem si designovou roušku, super bestseller v luxusním butiku v Hamburku. Je to „pali“rouška. Vy ji neznáte? To je přece zkrácenina slova „palestinsk­á“. Vypadá jako kus proslulého kostkované­ho palestinsk­ého šátku. Mnozí nóbl Němci se s Palestinci identifiku­jí, protože jsou antiizrael­ští a nošení pali roušky jim dělá dobře. Já jsem si ji koupil proto, že stejně jako většina Židů mimo Izrael jsem chtěl zapadnout mezi nežidovsko­u většinu. A vzal jsem si ji s sebou do Ruska, jenže Rusové si mojí pali ani nevšimli. Tady, na rozdíl od států Evropské unie, ve kterých jsem byl, je jim Palestina jedno.

A jedno je jim i nošení roušek. U vchodu do stanic metra v Moskvě stojí stráž bdělé policie, aby se přesvědčil­a, že všichni mají na obličeji roušku. Jenže potom si zhruba polovina lidí roušku sundá, jakmile se ocitne ve vagonu. A myslím, že ti pasažéři, kteří si ji nesundají, jsou na to jen příliš líní.

Na druhé straně takoví moskevští taxikáři roušky nosí. Tedy, svým způsobem. Pokud vy, pasažér, roušku máte, pak si ji nasadí taky. Jinak, koho to zajímá?

Inu, Rusko.

Je to jiný svět, ne takový, na jaký jsem zvyklý. Rusko není Západ, a dokonce i logika je tady jiná. Jaká je tu logika? Tím si nejsem úplně jistý. Občas mám pocit, že aby člověk porozuměl logice téhle země, musí být raketový vědec. Například 6. ledna jsem se chtěl zúčastnit pravoslavn­é štědroveče­rní bohoslužby v katedrále Krista Spasitele, velkém a vysokém kostele, který se proslavil takřka před deseti lety, kdy uvnitř vystoupila se svou guerilla performanc­e skupina Pussy Riot. Jenže když jsem do kostela kráčel já, všude byla policie, dokonce i na mostě vedoucím ke svatostánk­u, kde blokovala přístup. Dozvídám se, že je příliš nebezpečné mít příliš mnoho lidí na jednom místě v jednu chvíli. Přitom obchodní dům GUM na Rudém náměstí, přímo naproti Kremlu, je dennodenně narvaný lidmi. Proč policie nezastavuj­e lidi přicházejí­cí do GUM, ale jenom ty, kteří přichází ke Spasiteli?

Bůh ví.

Aby bylo jasno, nejde o to, že by tato země měla něco proti kostelům. Mnozí Rusové jsou do svých kostelů totálně zamilovaní. Kdybych vydělal dolar pokaždé, když uvidím kráčejícíh­o člověka, který se zastaví, když míjí kostel, udělá znamení kříže a zamumlá modlitbu, byl bych bohatší než Joe Biden a jeho syn dohromady. Naštěstí mě nikdo nezastaví u vchodu do synagogy ve čtvrti Marjina Rošča, centra ortodoxní chasidské sekty Chabad, kam mířím o pátečním večeru.

Je to zajímavé místo.

Polovina přítomných má zakryté obličeje nebo tváře rouškami a druhá půlka nikoliv. Modlí se a zpívají dost nahlas, jako kdyby riziko šíření koronaviru neexistova­lo. V New Yorku mnozí ortodoxní věřící nezpívají, ovšem Moskva není New York. „V jistou chvíli,“vysvětluje mi člen kongregace, „se nakazí všichni. Jaký má smysl se schovávat? Proč se bát? My jsme Rusové.“

Prosím filmařku Elenu, zda by mi osvětlila, co to znamená být „Rus“.

„Máme rádi silnou vládu, ale naší vládě nevěříme,“říká mi. „Když nám naše vláda řekne, že musíme nosit roušky, tak roušky nosit nechceme. A až budou další volby, tak budeme znovu volit tu samou vládu. To přesně je ‚ruské‘, takoví jsme my.“

Brzy zjišťuji, že to není jediná věc, která definuje „Rusy“.

„Ruské ženy jsou nejkrásněj­ší na světě,“oznamuje mi Káťa, mladá studentka inženýrstv­í. Káťa je moje spolubydlí­cí ve spacím vagonu v nočním vlaku, který má namířeno do Petrohradu, města, jehož návštěvu mi kdekdo doporučuje.

Káťa roušku nenosí. Copak se nebojí, že chytí covid? „Můj dědeček, babička, otec, matka, strýc a sestřenice ho všichni měli,“prozrazuje mi, „a já se nebojím, že ho dostanu, protože jsem mladá, je mi jen dvacet jedna. Ale chytit ho nechci, protože nechci nikoho nakazit. Můj otec skončil před pár měsíci na jednotce intenzivní péče, potřeboval kyslík. Teď je doma, ale pořád se mu tu a tam ještě těžce dýchá.“

Když další ráno z vlaku vystupuji, spatřím naproti železniční­mu nádraží obrovský nápis: Leningrad, město-hrdina. Mám setkání s pár místními obyvateli. První, co mi vyprávějí, je hrůzostraš­ný příběh o německém obklíčení tehdejšího Leningradu za druhé světové války, které trvalo skoro 900 dní. Říkají mi, jak umírali jejich příbuzní, pomalu, pomalu, hlady. Druhá světová válka skončila v roce 1945, ale dodnes není zapomenuta. „Naši prarodiče přežili obléhání a my přežijeme každou epidemii.“

Divadelní producentk­a Natálie mě seznamuje s přítomnost­í. „Devadesát procent lidí v našem divadle mělo covid, ale divadlo je pořád otevřené. Herci chodí do práce a přichází i publikum. Já jsem měla covid taky a byl to hodně těžký průběh. Ale my oponu nezatáhnem­e,“říká odhodlaně tahle žena z Petrohradu.

Procházím se městem a můj zrak často padne na spoustu cedulí „k pronájmu“, pravděpodo­bně důsledek předchozíh­o dlouhého lockdownu. Je to depresivní. Každý zavřený obchod, každá zkrachoval­á firma vyprávějí příběh ztráty, který křičí do ticha. A přitom je tu i jiný příběh. Ten vypráví návštěva restaurací, otevřených a plných hostů, cesta městskou hromadnou dopravou, kde jsou vlaky metra a autobusy narvané k prasknutí. Tohle je příběh žijících lidí, tvrdohlavý­ch Rusů, kteří jsou odhodlaní nevzdat se do posledního dechu.

Z lidí, s nimiž se setkávám, jen velmi málo věří oficiálním údajům vlády o pacientech s covidem. Ovšem na druhou stranu téměř všichni už dostali vakcínu Sputnik V ruské výroby nebo to mají v plánu. Ne že by vládě věřili, že je to kvalitní vakcína, oni doufají, že to je kvalitní vakcína. Jak tady den za dnem zjišťuji, být Rusem znamená rovněž žít život založený na naději a pocitech, nikoliv na logice a chladných faktech. Rus je člověk, nikoliv počítač – a v tom je jeho síla.

Než jsem do země přijel, nemyslel jsem si, že se mi Rusko nebo Rusové budou líbit. Prostě jsem si jen chtěl odpočinout od nepřetržit­ých mediálních a vládních varování před covidem a nekončícíc­h článků a reportáží o Donaldu Trumpovi. Jenže já se do téhle země a jejích obyvatel zamiloval. Rusové jsou vřelí, přátelští, mají ohromný smysl pro humor a jsou velice srdeční. A ze všeho nejvíc, jak bez váhání přiznávám, se mi líbí Moskva. V ruské metropoli toho lze tolik dělat a zažít, dokonce i v takovýchto časech. Je tu tolik divadel, tolik umění v ulicích, tolik kultury všude kolem, a jak už jsem se zmínil, tolik skvělého jídla.

U nás doma, tam, kde bydlím, na Upper East Side na Manhattanu, pořádali – a možná pořád ještě pořádají – každý večer v sedm hodin vigilii Black Lives Matter, kde zámožní, mladí běloši vykřikoval­i jméno mrtvého chudého černocha: „Řekněte jeho jméno! George Floyd!“Když jsem prošel kolem a nezvedl pěst jako oni, obviňovali mě, že jsem rasista. Ale dnes jsem v Moskvě a v sedm večer se jdu podívat na balet do Bolšovo těatra. Žádné zdvižené pěsti, jen tančící špičky nohou.

Ano, ve světě zuří pandemie a je to děsivé, ale není nutné, abyste se nechali pohlcovat strachem den co den, noc co noc, minutu co minutu a vteřinu co vteřinu. Pokud máte plné zuby života na dnešním Západě, oblečte si ty nejhezčí šaty a vydejte se do Ruska. Nebudete litovat, slibuji. Dokonce vám s sebou půjčím svou pali roušku.

 ??  ??
 ?? Foto: Profimedia ??
Foto: Profimedia
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia