Všichni Babišovi spojenci
KSČM nepodpoří delší nouzový stav a cuká se i s další podporou vlády. Je ale možné se jí divit?
Jen tři dny má Andrej Babiš na to, aby si k ČSSD sehnal jiného spojence pro prodloužení nouzového stavu. KSČM v pátek oznámila, že od ní už to vláda čekat nemůže. A chce se bavit i o tom, jestli úplně vypovědět toleranční pakt s hnutím ANO, na němž vláda stojí.
Očistíme-li toto řinčení zbraněmi na věcnou dřeň, věc se má takto. Vláda už komunisty pro své bytí nepotřebuje. I čtvrtý státní rozpočet má díky hlasům KSČM v kapse a v klidu dovládne do voleb. Osm měsíců před nimi také nehrozí, že by kabinet ve Sněmovně musel bojovat o existenci. Po verdiktu Ústavního soudu, jehož „zásluhou“dnes země nemá volební zákon, to platí dvojnásob.
Větší problém představuje běžná správa země. Nebýt pandemie, byl by i to problém kosmetický, takto ale vláda potřebuje Sněmovnou protlačit tu prodloužení nouzového stavu, tu aktualizaci státního rozpočtu anebo další kompenzace.
Komunisté, už delší dobu se potácející kolem pěti procent, mají nejen před volbami, ale také před sjezdem, který má po více než patnácti letech najít náhradu za Vojtěcha Filipa. Muže, který před dvěma a půl lety vsadil na riskantní kurz. V něm rudá partaj podpořila vládu v čele s miliardářem a za to měla dostat nejen posty v parlamentu a programové ústupky, ale hlavně vysněnou propustku z třicet let trvajícího rudého ghetta.
Svým způsobem to byla dohoda oboustranně úspěšná. KSČM byla díky podílu na vládnutí vidět jako nikdy dříve, coby strana, k níž chodí premiér na kobereček. A za to byla dva a půl roku nejvěrnějším spojencem. Babiš ale s blížícími se volbami zapomněl na jedno: má-li být spojenec spolehlivý, musí si před svými voliči zachovat důstojnost.
Premiér postupně – a definitivně loni v prosinci – natlačil komunisty do pozice vazala. Slíbí-li vláda KSČM, že za její hlasy pro rozpočet sebere armádě 10 miliard, a premiér hned po hlasování oznámí, že to byl jen trik na komunisty a armáda dostane peníze hned zpátky, jsou funkcionáři KSČM před svými voliči za šašky.
Babiš má k tomuto stylu sklony: podobně ponížil partnerskou ČSSD, když v rozporu s koaliční smlouvou a v pragmatickém paktu s ODS protlačil výrazné snížení daní, nejdůležitější zákon volebního období. Vyzrát na partnera je lákavé, ale dlouhodobě kontraproduktivní. Má-li spojenectví alespoň jakžtakž fungovat, musí stát na krvavých kompromisech. Václav Klaus by mohl vyprávět, jak v koalici s KDU-ČSL a ODA trpěl, když musel kývnout na zavedení Senátu, krajů nebo ombudsmana.
„Nemůžete se divit, že nám došla trpělivost,“řekl včera Vojtěch Filip. A uchazeči o jeho křeslo jsou ještě tvrdší, protože role vazala straně body zjevně nepřidává. Proto boří mosty s hnutím ANO navzdory tomu, že jakékoliv výraznější povolební angažmá zaručuje komunistům právě jen spolupráce s ANO.
Babišovi nezbývá, než znovu hledat spojence. Teď k nouzovému stavu, ale podobně možná i po volbách pro vládu. A zkusit ho přesvědčit, že tentokrát už ho nepodrazí.