Vězíme ve spárech umělé inteligence

Elon Musk, vizionář, kosmický průmyslník a nejbohatší obyvatel této planety, se velice mýlí. Nedávno se – už poněkolikáté – nechal slyšet, že má velké obavy z umělé inteligence. Že prý se vyvíjí tak rychle, že nás jednou úplně ovládne. A my, lidé z masa a kostí, budeme muset skákat, jak budou roboti pískat.

Musk má pravdu, že umělá inteligence je hrozba. Zásadně se ovšem plete v tom, že je to hrozba budoucnosti. Naiva.

Ono už to začalo. U nás doma to pozoruju už několik dní.

Minulý týden jsme si domů pořídili robotický vysavač. Před nějakými deseti lety to byla velká móda, o adventu se na robotické vysavače u prodejen „Znáte z teleshoppingu“stály fronty. Tehdy mě to nějak minulo – bylo to dost drahé a první majitelé brzy hlásili, že to moc dobře neuklízí.

Letos čas dozrál. Technika pokročila, uklízecí roboty řídí umělá inteligence, přesto ceny klesly na zlomek někdejších.

Ten den jsem rozřízl lepicí pásku, zvedl víko krabice. A všichni jsme řekli: „Jé!“Byl tam. Náš první robot. Bílý a kulatý. Postavili jsme mu ke zdi nabíječku, stáhli ovládací aplikaci do mobilu, připojili robota na wi-fi. A spustili jsme ten div.

Netušili jsme, že se nám právě změnil život. Nadobro.

Robot si nás nevšímal. Zatím. Začal objíždět kuchyň kolem dokola, všechno si prohlédl a přeměřil. Vypočítal si nejefektivnější trasu, roztočil kartáče, prohlásil „zahajuji čištění!“a pustil se do práce.

„No to je ještě lepší než ten robotickej pes!“zvolal náš pětiletý synek. „Ten robotickej pes, kterýho pořád nemám,“dodal tišeji, avšak významně.

Robot křižoval místnost s urputnou systematičností. Až dorazil k židli. Zastavil se, začal ji objíždět. Nespokojeně se vrtěl. „Honem!“povídá žena. „Odnes ji!“

Skokem jsem židli odnesl do pokoje. Pak i ty zbývající. Potom hrnec na zelí.

Nakonec jsme se ženou vynesli i stůl. Jen aby se robot nezlobil.

Jedině bar jsme odnést nemohli. Robot si zaměřil jeho nerezovou nohu. Nelíbila se mu. Znovu a znovu kolem ní čmuchal.

Je mi jasné, proč. Jak známo, spotřebiče připojené na internet odesílají spoustu dat na vzdálené servery. V případě našeho robota jistě do Číny. A všichni víme, jak čínské firmy zacházejí s daty, že. Takže čínští komunisté znají půdorys našeho žižkovského bytu do detailu.

Jen ta noha od baru vrtá generálnímu tajemníkovi Si Ťin-pchingovi hlavou: „Co to tam ti Špačkovi mohou mít? Průměr to má jako bazuka... No, budeme si na ně muset dát pozor, soudruzi.“

Robot se naší domácnosti za pár dní zcela zmocnil. Zmapoval si ji a naučil se přejíždět prahy. Chci do pokoje, nemůžu – hned za dveřmi pracuje robot. Na záchod? Tam je taky. Hračky že bychom nechali válet na zemi jako dřív? Autodráhu? Pantofle? Ne. Robot musí mít volné pole působnosti.

Jezdí si, kam se mu zamane a kdy se mu zachce. Svými kartáčky jako tykadélky všechno ohmatává, zkoumá, hodnotí. Když mu stojíme v cestě, je mrzutý.

Onehdy jsem se probudil uprostřed noci. Robot tiše stál vedle postele a pozoroval mě. Pak se otočil. Odšuměl do své nabíječky. Ráno se tvářil, že se nic nestalo.

Třeba se mi to jen zdálo. Nevím. Uklizeno teď máme dokonale. Ale za jakou cenu? Pro trochu pohodlí jsme si ani nevšimli, že jsme přišli o to nejcennější. Už totiž nejsme tak docela svobodní lidé.

P. S. Tenhle sloupek píšu v dětském pokoji, ukryt na patře na spaní. Po schůdkách robot zatím nevyleze.

Ale už kolem nich dole šmejdí...