Online výuka může spustit závislosti
Citlivé děti můžou kvůli stresu z online výuky v době covidu hledat únik u počítačových her a na sociálních sítích, varuje psycholožka Petra Vondráčková.
Rodiče dětem v době covidové tolerují, že tráví hodně času na internetu. I díky online výuce tak mohou být jejich potomci více ve světě virtuálním než reálném. „Rodiče by měli dětem používání digitálních technologií strukturovat a omezovat,“doporučuje klinická psycholožka Petra Vondráčková.
Pokud školáci stráví celé dopolední vyučování u počítače, mají pak mít ještě prostor na online hry nebo sociální sítě?
Covidová krize přináší to, že děti a dospívající tráví víc času doma. To může v některých rodinách vést k tomu, že rodiče přetížení prací z domova v kombinaci s asistencí při online výuce jim méně omezují užívání internetu než dřív. Dříve dětem doma více strukturovali, odkdy dokdy tam mohou být.
Proč?
Říkají si, že děti tráví hodně času doma a tohle je jeden ze způsobů, jak se zabavit.
Proč je špatné, že děti tráví více času na internetu?
Velkým problémem současné doby je především omezený sociální kontakt s vrstevníky. Když děti chodily do školy každý den, měly alespoň nějaký. Teď ale spousta z nich žádný nemá nebo jen velmi omezený. Někteří klienti mi říkají, že jejich děti vůbec nechtějí chodit ven. Mají online výuku, pak si udělají úkoly a už zůstanou doma. Někteří z nich hrají online hry nebo tráví jinak čas na internetu.
Co se děje v dětech, které nechodí moc ven a žijí internetem, hrami?
Přicházejí tím o možnost učit se a procvičovat sociální dovednosti. Doma totiž zůstávají spíše děti, které jsou sociálně úzkostnější a nemají velkou potřebu kontaktu. Právě omezené sociální dovednosti a větší sociální úzkost jsou charakteristiky osob ohrožených závislostí na internetu. Je to pro ně past. Tento stav jim vyhovuje a díky tomu se mohou nechat ještě více a bez výčitek pohltit virtuálním světem. Jeden můj klient je nyní zcela spokojený, protože nemusí vystupovat ze své komfortní zóny. Nemusí chodit do práce, potkávat lidi a má více času na online hry.
Jenže pak děti nebudou ošlehané životem.
No právě. Ve škole musí být v kontaktu s vrstevníky a tím si osvojují sociální zkušenosti a dovednosti. Přesně toto je kvůli covidové krizi omezené.
Četl jsem, že lákadla online světa uspokojují v mozku stejná centra jako závislosti na výherních automatech. Proč tam chtějí lidé znova?
Podstatou vzniku závislostního chování je zisk odměny za ně. Lidé si nevytvářejí závislost na internetu obecně, ale na jeho různých aplikacích. Nejčastěji online hrách, sociálních sítích či stránkách s pornografickým obsahem. Závislým na online hře se může stát člověk, kterému se v ní daří dosahovat různých cílů a být v bezpečném online sociálním kontaktu s podobně naladěnými lidmi. Pro ty, kteří vykazující závislostní chování na sociálních sítích, je zase velmi důležitá odezva druhých lidí a online komunikace s nimi.
U chlapců jsou prý víc tématem počítačové hry, u dívek sociální sítě.
Je to tak.
Online výuka na dálku se tedy nemusí projevit závislostí na internetu, protože na něj mnohdy nejdou dobrovolně a nemusí jim aktivovat jejich centra odměn?
Závislými se stanou pouze ti, kteří pro to mají osobnostní předpoklady, které se propojí s vyšší mírou stresu. Právě online forma výuky v covidové době však může být pro některé významných zdrojem stresu. Děti jsou více doma, a tím pádem na ně mohou více dopadat rodinné konflikty. Pro mnoho z nich je těžké to, že se nemohou stýkat se spolužáky. Cítí se osamělí. Navíc učitelé v některých školách zavalí děti úkoly. Tyto zdroje stresu potom u některých citlivých jedinců mohou vést k úniku do online světa. Začnou hrát on-line hry nebo trávit více času na sociálních sítích.
A k tomu se občas přidá rodič, který má nervy z home office.
Když si situace nesedne, může to být stres pro všechny. Potom se dítěti může zhoršit prospěch, i když ho do té doby škola bavila. Výzkumy zaměřené na rozšíření závislosti na internetu během covidu potvrzují nárůst závislostního chování, především častější výskyt motivu útěku od nepříjemné reality, nekomfortu, který karanténa přináší. Zároveň si však všímám u známých i klientů, že jsme si na karanténu zvykli a tolik ji už neřešíme. Pozitivní je, že se snažíme fungovat jako dřív. Naopak jako komplikaci vidím, když je v rodině přítomna velká obava z nákazy covidem nebo když některý člen patří do rizikové skupiny. Rodiče tlačí na to, aby se děti s nikým nevídaly. To pro některé musí být hodně těžké.
Jak dlouho by muselo trvat, aby si školáci zvykli na nechození do školy a chtěli zůstat doma v online výuce?
Nevím. Mnohým vyhovuje, že nemusí vstávat brzy ráno a odejít do školy, jiným naopak chybí sociální kontakt.
Znám případy, kdy mají děti na prvním stupni výuku online třikrát týdně a zbytek domácí úkoly, ale jinde jedou naplno s přestávkami jako ve škole. Co je ve věku 8 až 10 let vhodnější?
Určitě je pro děti náročné být celé dopoledne v online prostředí a snažit se často jako pasivní příjemce udržet pozornost. Spousta z nich bude vnímat z několikahodinové výuky třeba jen velmi malou část.
Modrá barva, kterou mají i displeje a monitory, snižuje produkci spánkového hormonu melatoninu. Může proto i jen školní online výuka narušit spánkové vzorce?
Jestli se dítě celé dopoledne účastní online výuky a pak na internetu ještě odpoledne tráví svůj volný čas, tak to určitě není ideální pro fungování mozku ani to není nejvhodnější způsob relaxace. O míře se dá diskutovat, ale určitě to není takový odpočinek, jako když se jdete projít do přírody.
Rodiče mnohdy nechávají dětem mobilní telefony při jídle, aby je udrželi u stolu. Co si o tom myslíte?
Je to pro ně pohodlné, protože mobilem připoutají dítě ke stolu a ono potom sní, co je potřeba. Určitě to ale není dobrý jídelní návyk. Dítě si jídlo nevychutná. Pokud nejde o velmi důležitou situaci, tak bych to nedoporučovala. Mám tři malé děti, nejstaršímu chlapci teď bude šest let. Sama vidím, když jim pustím pohádku, že jsou zabaveni a nemusím se jim věnovat. Dá se říci, že televize či telefon slouží jako chůva. Snažím se to ale regulovat, mám pocit, že pro sledování moderních technologií budou mít v dalším životě spoustu prostoru.
A argument – děti to tak chtějí?
Jasně, že to tak chtějí. Je to pro ně intenzivní zábava, ale pasivního charakteru. Dítě jen kouká a nijak se do aktivity nezapojuje. Opět to trochu závisí na osobnostním nastavení dítěte. Nejstarší syn je vždy k pohádce i čemukoliv jinému v televizi naprosto připoutaný. Mladší syn potřebuje víc podnětů, vydrží maximálně hodinku a pak už si jde dělat svoje věci.
Mají děti oproti dospělým jinou kapacitu, co dokážou nasát?
Je to dané spíš temperamentem, záleží na konkrétním dítěti. Televize a internet jsou velmi jednoduchý způsob, jak upoutat a zahltit dětskou pozornost. Zároveň je to zcela neproduktivní metoda. Každopádně bychom děti měli podporovat, aby se věnovaly co nejvíce offline aktivitám.
Jak se pozná počínající závislost dítěte na online světě?
Trávení času v dané aplikaci je pro ně na prvním či předním místě a vše ostatní tomu začíná podřizovat. Nemá čas na vrstevníky, zhorší se mu prospěch ve škole a doma má časté konflikty s rodiči právě kvůli přemíře času online.
Mají rodiče na dálku sledovat, co jejich dítě na mobilu dělá, aniž by o tom vědělo?
Určitě je dobré vědět, co dítě na internetu dělá. Před tajným sledováním jeho aktivit na internetu bych však upřednostnila pěstovat důvěru a o tom, co na síti dělá, se s ním bavit. Na druhou stranu – pokud rodič vidí, že se s děckem něco děje, divně se chová a o ničem nemluví, pak bych se podívala.
V některých asijských zemích jsou prý děti tak propojené se svými virtuálními profily, že padají do depresí, když se ocitnout bez mobilu s internetem. Co se jim děje?
Lidé při tvoření svého profilu mají často tendence prezentovat pouze své lepší stránky a více se s nimi identifikovat. Zejména se to stává u lidí, u kterých najdeme velký rozdíl mezi reálným já a ideálním já. Pro specifický typ lidí může být závislost na sociálních sítích podpořena tím, že jsou sami se sebou v životě nespokojení a pak je jim lépe ve světě svého idealizovaného profilu. Díky němu mohou mít na chvíli pocit, že jsou někdo jiný.
Viděl jsem v obchodním domě prezentaci mateřské školy, která slibovala pravidelnou výuku s tabletem každému dítěti. Není to brzy?
Podle mě ano. Já bych chtěla svým dětem pořídit tablet až na základní škole, čím později, tím lépe. Znáte knížku Digitální demence? Autor je podle mého názoru trochu extrémní, ale uvádí zajímavé výzkumy, které zjistily, že při výuce prostřednictvím počítačů či tabletů si děti pamatovaly méně věcí, než když probíhala naživo. Není to tak efektivní.
Kam až mohou dospět závislosti dětí na internetových aplikacích?
Jednou ke mně přišla rodina s chlapcem, který chodil do šesté třídy. Byl tak závislý na digitálních technologiích, že museli doma vypnout internet, aby se šel vůbec najíst. V čekárně se zase upřeně díval do telefonu. Potřeboval být neustále v digitálním světě, odepnutý ze svého života. Když pak ale s dítětem pracujete víc, objevíte v pozadí nějaký širší kontext daný specifickými rodinnými podmínkami.
Na co by rodiče měli dát pozor v covidové době, aby svému dítěti zbytečně neškodili počítačovým světem?
Základem je si uvědomit, že děti nasávají model od svých rodičů. Napodobují. Pokud vidí rodiče na telefonu a internetu, tak to budou dělat taky. Podporovala bych, aby děti chodily ven a potkávaly se s dalšími dětmi. Zároveň bych doporučila, aby stále měly na digitální zábavu limitovaný čas. Držte dětem strukturu, aby se v informačních technologiích neutopily.