Psychiatr o následcích covidu
Pravidelný režim, dostatek denního světla a fyzická aktivita, to je nejlepší prevence proti postcovidovým psychickým potížím, radí psychiatr Martin Anders.
Téměř rok žijeme kvůli epidemii koronaviru v režimu, který nemá v historii obdoby. Restrikce mají dle odborníků obrovský vliv na psychiku člověka a jeho zdraví. ,,Tisíce let se mozek vyvíjel v tlupách a skupinách o desítkách jedinců. Najednou se musíme sociálně izolovat, jenže mozek jde dál svou cestou,“vysvětluje přední český psychiatr Martin Anders.
Řada lidí kvůli strachu z onemocnění covid-19 odkládá preventivní prohlídky. Jak je to u vás na psychiatrii?
Někteří skutečně odkládají akutní intervenci. Pak však své psychické potíže mohou přecházet a budou s nimi déle žít. Může se stát, že jejich onemocnění bude v dalších fázích hůře ovlivnitelné. Ale nedokážu říct, kolik jich je. Spíše si myslím, že budou přibývat pacienti s psychickými postcovidovými následky.
Prý jimi trpí asi dvacet procent lidí vyléčených z covidu.
Ano. V amerických analýzách prováděných z databází se ukazuje, že osmnáct procent lidí mělo po covidu komplikace již přítomného psychického onemocnění. U pěti procent byla zachycena nově vzniklá komplikace. U nás máte milion lidí po covidu, je pravděpodobné, že u zhruba padesáti tisíc z nich mohlo vzniknout nové psychické onemocnění.
To je poměrně dost.
To je. U třinácti procent nemocných s covidem pak došlo k nějakému prohloubení závažnosti nebo návratu již vyléčených stavů.
Čím to je? Souvisí to se stresem a je to psychologický efekt, nebo onemocnění covid-19 ovlivňuje nějaké biologické procesy v těle?
Je to kombinace. Dlouhodobě sleduji názory na léčbu takzvaných sekundárních depresivních a úzkostných poruch. Teď slýcháme o cytokinové bouři, kterou covid může vyvolat. Cytokiny jsou součástí obrany organismu, ale vyvolávají ovlivněním mozku i takzvané „sickness behavior“, tedy chování v nemoci. Zvíře či člověk, který je nemocný a zvýší se mu tyto látky, se stahuje ze společnosti do ústraní, je unavený, nemá tendenci komunikovat, čímž brání přenosu choroby na ostatní.
Chrání svůj druh?
Ano, je to obrana skupiny. Ukazuje se, že u pacientů s depresemi, zejména sekundárními, jaké jsou při kardiovaskulárních onemocněních, diabetu nebo nádorových onemocněních, hrají právě cytokiny důležitou roli.
Způsobují deprese?
Lze to tak říci, ale neplatí to pro všechny. Myslím si, že právě onemocnění covidem může u pacientů narušit neurotrasmiterovou rovnováhu. A dojde k propuknutí příznaků deprese nebo jiných poruch. Navíc nelze vyloučit sčítání s dalšími stresovými faktory, takový člověk je vůči nim citlivější.
Co se s tím dá dělat?
Aktuálně mnohá centra testují podávání monoklonárních protilátek, které se používají k léčbě hlavně nádorových onemocnění či roztroušené sklerózy. Ty by mohly teoreticky zmírnit příznaky deprese.
Vy sám jste covid prodělal, že?
Ano, po čtrnácti dnech od uzdravení jsem začal trpět úpornou nespavostí. Svěřil jsem se s tím v jednom rozhovoru a hned mi přišlo asi dvacet e-mailů od lidí se stejným problémem. Lišila se jen doba nástupu od prodělané infekce. Většinou k ní došlo zhruba do čtrnácti dnů. Všichni zdůrazňovali, že se v jejich životech jinak nic nezměnilo. Aktivní lidé, nemající problémy v rodině, v práci, s financemi. Bez prožitků závažného stresu. Jen prodělali covid. Lidé by měli vědět, že se tyto následky mohou dostavit a že je třeba je vhodně a včas řešit.
Zbavil jste se toho?
Naštěstí ano. Vsadil jsem na pravidelný denní režim a fyzickou aktivitu, vynechal jsem vše, co podlamuje odolnost vůči stresu.
Jedno pivo na usnutí není to pravé?
Určitě to není racionální. Alkohol je sice dobré anxiolytikum (lék proti úzkosti – pozn. red.), ale jeho metabolity jsou spíše prodepresogenní. Takže na alkohol raději zapomenout, dbát na pravidelný režim, mít dostatek denního světla a dostatek fyzické aktivity. Třeba rychlá chůze čtyřicet pět minut denně. To je jedno z nejúčinnějších doporučení, která jsou teď dávána.
Co když to nezabere?
Máme i medikamenty, k těm bych ale sahal, až pokud by nic nezabralo. Chvíli to trvá. Když má někdo problémy dva týdny s usínáním, je na psychofarmaka vždy čas. Je možné použít spánkovou hygienu nebo melatonin. Když nespavost trvá třeba měsíc, tak je na místě zajít k lékaři.
Sezení u psychiatra teď někteří lidé nahrazují telefonátem. Změní to psychiatrickou péči do budoucna?
V oblasti ambulantní péče asi ano. Pacienti se nám rozdělili do dvou téměř stejných skupin. Jedna si řekla: Jsem stabilizovaný a potřebuju jen recept na léky. Nechci se vystavovat riziku nakažení, je to pro mě větší stres, než se nevidět s lékařem. Takoví si zavolají a dostanou e-recept.
A druhá skupina pacientů?
V mé praxi jsou to převážně starší pacienti. Ti říkají: Potřebuju s vámi mluvit, pro mě má návštěva velký význam. Léčím manželský pár. Paní je přes pětasedmdesát let a stejně z chalupy s manželem přijela a říkala: Musíte nás vidět naživo a říct váš názor.
Ten byste ale mohl říct i po telefonu.
Jenže si nemůžete podat ruku, poplácat po ramenou. Naživo to má jiný rozměr. Telefon lze použít, ale máte lidi, kteří vám do něj budou říkat, že jsou v pohodě a do hodiny si mohou ublížit. Za poslední rok už byly i případy, kdy se první vstupní vyšetření dělala v rámci nezbytnosti po telefonu.
To musí být problematické.
Je, zvláště, když pacienta neznáte a nevidíte ho. Diabetolog si může do počítače z přístroje stáhnout vaši glykemii. Kardiolog váš tlak a EKG. Ale my nemáme žádný mozkogram, který by nám řekl, jak se má duše.
Předpokládám, že při vyšetření nejde jen o mluvené slovo?
Signálů je řada. Mimika, pantomimika, gesta, výrazy, jak člověk vchází do ambulance, rychlost pohybu, tělesný pach. To vše lékař sleduje a jeho neuronální sítě v hlavě to analyzují.
Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR vydal studii, která tvrdí, že i u lidí, kteří covid neprodělali, se v této době objevují deprese. Je to tak?
Ano, podobné nálezy přicházejí z mnoha zemí. Najdou se ale i výsledky, které to nepotvrzují. Na klinice jsme dělali podobnou studii, ze které máme předběžný signál, že to tak zlé není. Rádi bychom výzkum zopakovali v březnu. Důležitá je metodika. Dlouhodobě se zabývám výskytem depresí u pacientů s tělesnými chorobami, například kardiovaskulárními. Když použijete dotazník na zjišťování depresivity, který je hodně obecný, tak zjistíte, že pacienti s diabetem mají ve čtyřiceti procentech deprese. Jenže když u týchž lidí použijete dotazník s konkrétnějšími otázkami, dáte si záležet na struktuře a zohledníte diagnostická kritéria nemoci, zjistíte, že je jich jen devět procent.
Ať se zeptám kohokoli v okolí, tak jsou všichni naštvaní a dobrou náladou úplně neoplývají. Napříč generacemi i sociálními skupinami.
To je ale spíše určitá otrávenost, což je po roce v tomto režimu přirozené. Navíc je zima. Denní aktivita, kterou běžně máme, je u řady lidí nulová. Dříve se ráno vstalo a šlo se do práce. Dnes mají lidé home office a děti nechodí do školy. Chybí nám fyzická aktivita, řád a v těchto dnech i světlo. Kolik hodin jste byla za poslední týden na denním světle?
Já když přijdu z práce, tak i ve tmě seberu děti a jdeme na procházku. Snažím se to dělat každý den. A hrozně to pomáhá. I rodině. Je to jiný pocit, než když přijdete domů a všichni se až do večera válí na gauči. To jsou faktory, které hrají roli.
Hodně lidí si dnes stěžuje, že jim chybí sociální kontakt. Předpokládám, že to má také vliv?
Ano. Jsou na to seriózní studie. Když nemáme dostatek sociálního kontaktu s ostatními lidmi, dochází ke zhoršování nálady i kognitivních funkcí. Člověk je tvor společenský. Vyrůstal ve skupinách, tlupách. Není pro něj normální být doma zavřený sám.
Upřímně, já jsem poslední rok doma s dvěma dětmi a manželem na home office a někdy bych se ráda někam zavřela sama.
To je jasné. Vždy jsem říkal manželce: Jsem s tebou denně kratší dobu než se svou staniční sestrou. A najednou lidé pracují z domova a nemohou se vystát. Nejsou na sebe zvyklí a mají spolu více času interagovat. Víc věcí vyplave na hladinu. Když chodíte do práce, tak aspoň můžete uniknout.
Máte tip, jak to řešit?
Zní to blbě, ale ideální je vypadnout. A člověk nemusí být ani sám, protože i společná procházka udělá obrovskou změnu. Při fyzické aktivitě dochází ke zlepšování nálady už v průběhu. Ukazuje se, že pro mozek to má podstatnější roli než nějaký mozkový trénink.
Pro mozek uděláte daleko víc, když půjdete na čtyřiceti pěti minutovou procházku rychlou chůzí, než když budete dvě hodiny luštit křížovky. Lidé s pravidelnou fyzickou aktivitou mají daleko méně neurodegenerativních onemocnění či jejich pomalejší progresi. Vezměte si, jak žijeme my a jak se žilo před sto lety. Životní styl se dost změnil. I míra fyzické aktivity. Pracujeme méně, vše za nás dělají stroje. Všichni sedí, nejsou na světle. A co jíme? Skladba stravy je esenciální věc. Profesorka Louise Richardson z Oxfordu, když zde přednášela, říkala, že v USA přidávají vojákům do stravy omega-3 mastné kyseliny, aby byli pozornější a nebyli v ohrožení sebevraždou.
Dle některých studií dnešní situaci nejhůře snáší ekonomicky slabší a mladí. Myslela jsem, že to nejhůře budou snášet starší ročníky.
To jsem si myslel taky. Ale starším lidem se život zase tolik nezměnil. Mladý mozek je velmi citlivý na míru sociální aktivity. Setkávání s vrstevníky je pro něj důležité. Obecně, člověk, který zraje, má své problémy a sociální izolace mu je jen umocňuje.
Vždy se mohou setkat online.
To není ono. To je sterilní, okleštěný způsob. Míra podnětů je třetinová. Když si jdete s přáteli posedět, je tam vůně lidí, výrazy, doteky, šum v podniku. Když voláte přes Skype, jste u počítače pořád sama a to mozek nemůže nevnímat. A to je to, co neumíme docenit.
Interakci více mozků dohromady, která tvoří skupinu. V tlupách bylo dvacet až čtyřicet lidí, tak se mozky vyvíjely tisíce let. A my to tu za dva roky vše úplně otočíme? Neotočíme. Mozek jede dál svou cestou.