Vítejte na futurologickém kongresu

Dostal jsem k Vánocům rotoped. Tak dlouho jsem doma mručel, že si v posledních měsících nemůžu pořádně zasportovat, když jsou všechny tělocvičny a haly zavřené, až jsem si vysloužil vcelku laciný, přesto funkční stroj. „Sedni si na něj, nenadávej a cvič.“Jasně, není to žádná výhra. Tenisový mač na opravdovém kurtu nic nenahradí. Je to, jako by vám ve vězeňské cele povolili televizi, ale aspoň něco.

Už skoro dva měsíce jezdím na svém novém černém kamarádovi: tichém, digitálním, skladném. Postavil jsem si ho před televizi a během prvních pár týdnů zhlédl hned několik dokumentů, na které si už dlouho brousím zuby. Doporučuji třeba svižný snímek o tenisové legendě Guillermu Vilasovi nebo kontroverzní Utajené dějiny USA, u kterých levičáci zjihnou a pravičáci vyletí z kůže.

Když mě omrzely pohyblivé obrázky, vrátil jsem se po čase k audioknihám. Pokud si zrovna nemyslíte, že naše planeta je stará sedm tisíc let, a nejste v zajetí dogmatu, že svět byl stvořen za šest dní, poslechněte si Harariho mezinárodní bestseller Sapiens – stručné dějiny lidstva.

Někdy jezdím v úplném tichu, v posledních dnech si na přední panel pokládám knížky a čtu si. Vrátil jsem se ke sci-fi a bleskově přelouskal všechny díly Asimovovy geniální Nadace. No a v pondělí jsem dorazil Lemův Futurologický kongres.

Kdo tuhle perlu polské literatury nezná, naznačím, že satiricky popisuje svět blízké budoucnosti. Snové představy o zemi plné vůní, barev a jasu jsou však pouze průmyslově vyráběnou iluzí. Realita je ve skutečnosti šedá, páchnoucí, odpudivá. Na první pohled by se mohlo zdát, že iluze navodí atmosféru lidství a harmonie. Iluze však není skutečná. Akné z tváře nezmizí tím, že ji zakryjeme tunou líčidel.

Děj téhle brilantní povídky je mnohem složitější, komplexnější. Vypravěč Ijon Tichý nakonec zjistí, že celý příběh je pouze halucinací navozenou drogami. Je to vlastně typická ukázka literatury, kdy sen považujeme za skutečnost, ale jednou se z něj musíme probudit.

Bolí mě levý kotník a už pátý den si dávám na rotopedu pauzu. A opakovaně si pročítám Futurologický kongres. Povídku, u které jsem se čtenářsky zasekl. Text o tom, jak hluboce může člověk podlehnout smyšleným představám a jak snadné je žít v zajetí navozené fikce.

Každého z nás obklopuje jakási „lemovská futurologická“iluze, zvlášť v době, kdy jedna část společnosti zavírá oči před utrpením lidí na jednotkách intenzivní péče a druhá před obřími ztrátami těch, kteří vlekle a s minimálními náhradami ztrácejí své živobytí.

Polarizace společnosti umocňuje skutečnost, že si odlišné názory nemůžeme vyříkat z očí do očí. Omezujeme se na rozhádané telefonáty, SMS zprávy, komentáře na sociálních sítích a pod internetovými články.

Přátelství s těmi, s nimiž souzníme, se prohlubují, odpor k těm, s nimiž nesouhlasíme, roste. Hrozí nám hned dva futurologické kongresy, dvě bubliny neprostupných a vzájemně antagonistických iluzí. A obě jednou splasknou. Prozření fiktivního Ijona Tichého nebylo snadné a nebude jím ani skutečné prozření současného světa.

Kupte si proto rotoped, černý, bílý… Nebo si jděte zaběhat, projít se, čtěte, poslouchejte, sledujte, hloubejte. Vnímejme současné domácí vězení jako šanci, příležitost. Ne jako zátěž. Jinak se ze života za domácí mříží dočista zblázníte a rozuzlení futurologického kongresu skončí katastrofou.