Trapas s J. K. Rowlingovou si živě pamatuju dodnes
Tak dlouho psal o realitě, až skončil u fikce. Australského spisovatele Michaela Robothama zájem o psychologii a zločin přivedl až k psaní detektivek. V té nejnovější zkoumá anatomii lži.
Robotham, který dlouhá léta pracoval jako novinář, je českým čtenářům známý především jako autor úspěšné knižní ságy s psychologem Joe O’Loughlinem. Nejnovější román Hodná a zlobivá holka stojí mimo tuto ságu, psycholog v něm ale znovu nechybí.
Jako novinář jste dlouhá léta kladl otázky vy. Teď se ptají ostatní vás. Vyhovuje vám to?
Nemusím se na rozhovory připravovat tak dlouho jako dříve. Na druhou stranu jsem konečně pochopil, že ne všechno, co člověk řekne, na papíře vyzní tak, jak zamýšlel. Přitom jako novinář jsem býval nepříčetný, když chtěl respondent cokoliv měnit. Já to přece přepsal přesně, nelhal jsem!
Na lhaní jste teď ale odborník. Rozeznáte, když vám někdo lže?
Když jsem s člověkem fyzicky v kontaktu, tak mi to asi jde lépe. Takto přes videohovor, kdy si voláme mezi Austrálií a Prahou, lhaní rozeznám jen stěží. Určitě se ale najdou i tací, kteří by to dokázali na dálku – celníci, policisté, úředníci – těm se lidé snaží lhát denně.
Vy to umíte?
V soukromém životě jsem strašně špatný lhář. Paradoxní ale je, že po letech odkrývání pravdy v žurnalistice jsem se nakonec vrhl na její vymýšlení. Takže se vlastně tak trochu živím lhaním...
Myslím, že bez lži, obzvlášť té každodenní, by mnohé společenské instituce zcela zkrachovaly.
Lžeme každý den. Často ale s tím nejlepším úmyslem! Věty typu „budu tam za pět minut“nebo „ty máš krásný svetr“použila asi většina z nás. Pomáhají nám udržovat vztahy v normě a stvrzují společenské role. Mnohdy také lžeme, abychom chránili blízké nebo sebe samé. Umíte si představit svět, ve kterém byste přišla ráno do práce a kolega vám hned řekl – „dnes vypadáš příšerně“a „ta tvoje včerejší práce nestála za nic“?
Příjemné by to nebylo, ale někdy se to asi stát může.
Jenže to tak nejde pořád. Už novorozeňata jsou schopná naučit se používat techniku falešného pláče, dvouleté děti dokážou umně blafovat, čtyřleté dokonce zcela nekompromisně lžou.
Co takoví, kteří raději věří lžím, protože na to „mají právo“?
Tohle už je něco jiného, velmi nebezpečného. Pravda určitě není jen to, v co věříme. O tom už jsme se snad přesvědčili před staletími. Naštěstí si myslím, že toto uvažování bylo a zůstane jen problémem éry prezidenta Donalda Trumpa.
Jako novinář jste byl zvyklý kritizovat politiky, teď to od vás australská vláda schytala za nedostatečnou finanční podporu kultury v době pandemie.
A bohužel se nic nezměnilo…. Je to hlavně politicky motivované rozhodnutí. Umělci jsou pro naši konzervativní vládu zástupci příliš svobodomyslné a z jejich pohledu levicově smýšlející společnosti, kterou je třeba potlačit a ne podporovat. Mě se to naštěstí přímo netýká. Svým psaním si vydělám tolik, abych na vládní pomoci závislý být nemusel. Jenže málokdo má v těchto časech takové štěstí. Obzvlášť ti, kteří musí v rámci své profese vystupovat před lidmi.
Loni jste podruhé získal prestižní cenu pro autory detektivek Gold Dagger Award. To se povedlo jen pár spisovatelům, třeba věhlasnému Johnovi le Carré.
Přebírat tu cenu podruhé byla pro mě velká čest, zároveň to bohužel nemohlo být tak pompézní jako poprvé. Prostě jsem jen vstal ve čtyři ráno, zapnul si počítač a tam mi ostatní virtuálně pogratulovali. Kdežto poprvé, to jsem šel na jeviště, pronesl děkovnou řeč, tleskali mi Stephen King i J. K. Rowlingová!
To muselo být působivé.
Bylo, ale taky jsem si tam utrhl pořádný trapas. Scházel jsem z jeviště a můj agent mě davem táhl dál a dál – že prý mě chce poznat nějaká Joanne. Žádnou Joanne jsem ale neznal, chtěl jsem si jen užít svůj moment. Jenže mě pořád držel a posouval, až jsem toho měl dost a zařval na něj „kdo je kur... Joanne?“. No a v tu chvíli se přede mnou objevila tvář Joanne K. Rowlingové. Strašně jsem se styděl!
Takových historek s celebritami budete mít určitě spoustu. Pomáhal jste psát autobiografie Geri Halliwellové nebo Rickymu Tomlinsonovi.
Našlo by se jich spousta a jsou to asi ty nejlepší, jaké jsem kdy slyšel. Jenže je nikomu nemůžu říct, snad s výjimkou mé ženy. Slíbil jsem to.
Tak to jí můžeme jen závidět.
Asi už taky ne, nedávno říkala, že dřív, když jsem pomáhal psát autobiografie slavným, se mnou byla větší zábava. To víte, chodil jsem na večeře k Eltonovi Johnovi, Georgi Michaelovi, do Hollywoodu. To už se mi teď nestane.
Když jsme u těch zajímavých zážitků – byl jste jeden z prvních, kterým v roce 1991 udělili přístup do moskevských archivů.
Myslím, že jsem byl asi první západní novinář. Našel jsem milostné dopisy, které si vyměňoval Mikuláš II. se svou ženou Alexandrou Fjodorovnou, neskutečné čtení. Strávil jsem tam asi tři měsíce. Zajímavé taky bylo, že jsme se dostali k domnělé části Hitlerovy lebky, kterou Sověti schovávali jako trofej od roku 1946. Držel jsem ji i v ruce, velmi zvláštní pocit. Oni ji pak dokonce v roce 2000 vystavili, DNA testy, jež provedli Američani, ale měly dokázat, že patřila ženě, nikoliv Hitlerovi. Rusové to odmítli.
Nechybí vám v tomto směru někdy novinařina? Objevovat, dostávat se do míst, kam ostatní běžně nemohou.
Ale já něco objevuju pořád! V čem mi ale novinařina chybí, je množství textu, které dokážu třeba za den vyprodukovat. Dřív jsem text celkem rychle poskládal z výpovědí respondentů, různých referencí a dalších zdrojů. Mohl mít klidně pět tisíc slov. Teď, když píšu fikci, je pro mě už tisícovka náročná.
Zase se ale můžete svobodněji vrtat v lidské mysli.
Tak jsem se vlastně dostal k thrillerům a detektivkám. Mě totiž moc nezajímalo, jak se nějaké zločiny dějí, spíše to, co se odehrává v hlavě jejich pachatelů a jak chytří musí být detektivové, aby je odhalili. Snad se mi to daří.