Rozhovor: Abdallah Sima

První rozhovor senegalského objevu v Česku. Abdallah Sima vypráví o rodině, svém putování i snech.

Na trávníku si počíná tak suverénně, dravě, chladnokrevně. Českou ligu už výrazně převyšuje, nad ostatní ční nejen díky mohutnému výskoku, když se odrazí k hlavičce. Ještě mu nebylo ani dvacet, a už si ho fotbalová Slavia cení na půl miliardy korun. Mimo hřiště však Abdallah Sima vystupuje nesměle.

Snad díky celkově skromné a vděčné povaze. „Nesmím zapomenout poděkovat rodině, Slavii, prostě všem, kteří mi pomohli, abych byl teď tady,“prohodí.

Možná kvůli těžkému startu v Česku, kdy pochyboval, jestli tuhle neznámou zemi zvolil správně.

Zřejmě i kvůli osudové ráně z dětství, kdy přišel o tátu. „Ztratil jsem ho hodně brzy, vlastně znám jenom mámu,“dodá tiše a odmlčí se.

Tak raději mluvme hlavně o fotbale, o jeho raketovém vzestupu. Ještě to není ani rok, co začal tenhle bláznivý příběh: z akademie ve francouzském Evianu přišel do Táborska. Aniž ve třetí lize odehrál jediný soutěžní zápas, už si ho v létě vyhlédla Slavia. „Je to celé neuvěřitelné a já jsem hodně šťastný,“říká.

Co jste tehdy věděl o Česku?

Znal jsem třeba Petra Čecha nebo Tomáše Rosického, ale nevěděl jsem, že jsou odtud. Takže vlastně nic. Taky když mi Daniel Chrysostome, můj agent, poprvé doporučil, abych přestoupil právě sem, hodně jsem se ptal proč. Vyprávěl mi o zemi, o fotbale.

A co vás přesvědčilo?

Viděl mě jako dobrého hráče, který potřebuje pravidelně nastupovat, aby se dál zlepšoval. Rozhodlo, že můžu hrát na profesionální úrovni, udělat další krok vzhůru.

Ale jen co jste přišel, tak se fotbal kvůli pandemii zastavil.

To byl pro mě nejtěžší okamžik. Upřímně, v tu chvíli jsem pochyboval. Vždyť jsem přišel, abych hrál. Byl jsem tady sotva týden nebo dva a najednou mi řekli, že se všechny zápasy ruší. Jen si to představte: cizí země, nové prostředí, úplně jiný jazyk... Bylo pro mě strašně těžké takhle žít, ale snažil jsem se na to nemyslet, nepoddat se. Naopak jsem se zařekl a pracoval ještě víc.

Až jste místo 170 kilometrů, které vám v klubu zadali jako úkol, uběhl snad o celou stovku víc. A to ne jen tak, ale ve vysokém tempu.

To je pravda. Ale nedivte se, pro mě je to přirozené. Vždycky jsem se snažil dělat víc než ostatní. Když chci být lepší než ostatní, tak musím. A to mě tady hnalo dopředu.

Tak jste to bral už dřív, i doma v Senegalu?

Nejdřív ne, původně jsem hrál fotbal jenom pro radost. Nemyslel jsem si, že se dostanu až takhle daleko. Chodil jsem normálně do školy a jako všichni ostatní v naší čtvrti v Dakaru, kde jsem vyrůstal, jsem hrál fotbal pro zábavu. Třeba jenom na ulici. Fotbal je u nás hrozně populární, všechny baví, hraje se pořád a pořád. Klidně jsem se třeba postavil do branky a chytal. Navíc mám čtyři bráchy, všechny starší, dnes je jim od pětadvaceti do třiatřiceti, a všichni hráli fotbal na místní úrovni. Rád jsem se na ně díval, chtěl jsem být jako oni. Po nich

jsem měl i první kopačky.

A dotáhl jste to mnohem dál.

I když jsem hrával jen tak v naší čtvrti, hodně lidí mi říkalo, že mám talent, že bych na sobě měl pracovat a mohl bych něco dokázat. Nevím přesně, kdy to bylo, ale vybavuju si, jak jsem slýchal: „Simo, je načase brát fotbal vážně.“ Tak jsem se dostal do místního centra, které spolupracuje s akademií v Evianu. A nabídli mi, jestli se nechci zapojit do jejich projektu, jestli nechci jít do Francie.

A vy jste neváhal.

Každý, kdo chce u nás hrát fotbal, sní o Evropě. I já.

Od 17 let jste tisíce kilometrů daleko. Nechybí vám rodina nebo vy jí?

Snažím se být s nimi v kontaktu, mám ještě pět sester, celkem je nás deset. Všichni jsou na mě pyšní. Ale samozřejmě to není jednoduché, pro mámu je to hodně těžké, stejně jako pro mě. Ale už chápe, že tohle je moje práce, a je hrdá, že se mi daří.

A jak. Je o vás velký zájem, sledují vás kluby z Německa, Francie nebo Itálie.

Vím.

A mohly by za vás zaplatit třeba půl miliardy korun, tedy kolem dvaceti milionů eur.

Nemyslím na to. Pro mě je nejdůležitější, že jsem ve Slavii a jsem tady velmi spokojený. Slavia je velký klub, hraje pravidelně evropské poháry. V tomhle směru to patří mezi další splněné sny. Cítím se tady dobře, věřím trenérům a dalším v klubu.

Vzpomenete si, jak jste reagoval, když se ozvala Slavia?

Ani ten pocit neumím popsat. Vůbec jsem nečekal, že nabídka z takového klubu přijde takhle rychle. Bylo to obrovské překvapení. A i když jsem byl nejdřív jenom v béčku, všichni se ke mně chovali fantasticky, abych se cítil co nejlíp.

Jak se vlastně domlouváte?

V Táborsku mi hodně pomáhal trenér Miloslav Brožek, který umí francouzsky. Hlavně ze začátku, kdy to bylo nejtěžší. Postupně jsem pochytával angličtinu a teď jsem začal taky s češtinou.

O případném přestupu zatím mluvit nechcete, patří do vašich snů také reprezentace?

Určitě. Zatím jsem nehrál ani za juniorský výběr, ale všichni v Senegalu o národním týmu sní, chtějí být jako Henri Camara, El Hadji Diouf nebo Sadio Mané, nejlepší útočníci země. Všichni k nim vzhlížejí. Jen musím dál pracovat a zlepšovat se.

Ale podle loňského roku a vaší cesty to určitě není nemožné.

Nezapomínám, kde a jak jsem začínal. Snad byli tehdy v naší čtvrti i lepší hráči. Ale když jsem začal brát fotbal seriózně, dával jsem mu co nejvíc: pořád, pořád. I díky tomu jsem teď tady.

Poklad

Ve 14 ligových startech už Abdallah Sima nastřílel za Slavii 11 gólů, třikrát skóroval i v Evropské lize. Ve čtvrtek Pražané doma odehrají úvodní zápas jarní fáze proti Leicesteru.