Navalného cesta vzhůru
Profil: Kritizovaný i oponenty režimu jako jediný zůstal, když to jiní vzdali.
Znám svým charizmatem a skvělým řečnickým nadáním – posledních deset let je nepopiratelně nejvýznamnějším soupeřem ruského režimu. Sám přiznává, že z 80 procent je jeho aktivismus poháněn nenávisti k prezidentovi Vladimiru Putinovi a jeho nejbližšímu kruhu. Uvěznění prominentního kritika Kremlu Alexeje Navalného spojilo i rozhádanou ruskou opozici a katapultovalo jeho jméno mezi osobnosti, jako je Nelson Mandela – ve střední Evropě by mohl někomu připomínat třeba Václava Havla.
Na druhou stranu i v době, kdy si nejsilnější hlas ruské opozice odpykává téměř tříletý trest za údajné porušování režimu podmínečného odsouzení, najdou se hlasy, které mu vyčítají nacionalismus, populismus či sklony k nezpochybnitelnému vůdcovství. Takovým hlasem se jen několik dní po kritizovaném procesu s opozičníkem stal jeho bývalý spolustraník Grigorij Javlinskyj, který patří k vedení liberální strany Jabloko. Z té Navalného v roce 2007 vyloučili právě pro údajný nacionalismus – ačkoliv sám Navalnyj to spojuje spíše s jeho požadavkem na odchod Javlinského z čela strany. Mají Navalného kritici pravdu? Jaká byla jeho cesta na vrchol opoziční politiky a co vlastně Rusům nabízí?
Liberální začátky
Navalnyj se narodil do vojenské rodiny – otec i dědeček sloužili v armádě – v obci Butyň asi 55 kilometrů od Moskvy. Jeho otec nicméně pocházel ze sovětské Ukrajiny a Alexej trávil často letní prázdniny u babičky ve vesničce nedaleko Černobylu, než se oblast po nehodě v roce 1986 uzavřela. Vzdor vůči režimu mají prý Navalní v rodině, komunismem pohrdali rodiče i prarodiče a mladý Alexej rebeloval už na základní škole. V 90. letech vystudoval práva a finančnictví, a než se dal na politiku, pracoval jako právník v realitní firmě.
Politicky se začal angažovat v roce 2000, tedy ve stejné době, kdy Putin přebíral moc od odcházejícího Borise Jelcina. Právě tehdy vstoupil Navalnyj do liberálního Jabloka, které se časem snažil posunout více nacionalistickým směrem. A díky svým nacionalistickým tendencím se nakonec o sedm let později se stranou rozloučil. V té době se totiž stal spoluzakladatelem národně-demokratického hnutí Národ a opakovaně se účastnil nacionalistických pochodů, na kterých se často podílí i krajně pravicové skupiny. Vymezoval se zejména vůči masové migraci z někdejších sovětských muslimských republik – jeho agresivní rétorika přitom často hraničila s xenofobií a rasismem. Za problém opakovaně označoval i migranty ze severního Kavkazu, tedy například z autonomního Čečenska, a to zejména kvůli vyhraněné politice tamního lídra Ramzana Kadyrova.
Postupem času sice od agresivní nacionalistické rétoriky upustil, nikdy se však od nacionalismu přímo nedistancoval a k tématu migrace a zpřísnění podmínek pro vstup do země především pro občany Uzbekistánu nebo Tádžikistánu se příležitostně vrací. Například v roce 2014 v rozhovoru s rádiem Echo Moskvy prohlásil, že otázku migrace považuje za mnohem důležitější než problém tehdy čerstvě anektovaného
ukrajinského Krymu. Ukrajincům zároveň vzkazoval, že by se s jeho novým statusem měli smířit, ačkoliv přiznával, že Rusko získalo území nezákonně. Během své prezidentské kampaně v roce 2017 pak sliboval vyhlásit nové referendum, jasně ale dával najevo, že Kyjev své území zpět zřejmě už nikdy nezíská.
„Cožpak je Krym nějaký chlebíček se salámem, aby ho sem tam vraceli?“zněl jeden z prvních a nejznámějších komentářů politika ke konfliktu.
Druhá dekáda
Politická váha Navalného začala růst až v posledních deseti letech, které se nesly v duchu „protikorupčního tažení“, nesčetného počtu soudních procesů, razií a obvinění i útoků.
Jeho počáteční protikorupční strategie byla jednoduchá – nakoupit si nepatrné množství akcií v bankách či ropných firmách s vazbami na státní sektor a jakožto menšinový akcionář pak klást nepohodlné otázky ohledně jejich hospodaření. Posléze vznikl Navalného notoricky známý Fond boje s korupcí, který úřady „zlikvidovaly“až po devíti letech – finančně ho položily zejména pokuty a vysouzené odškodné od „poškozených“korupčníků. Aktivisté v investigativě i nadále pokračují, ale oficiálně pod jinými jménem.
Jejich pozornosti se nevyhnuli regionální úředníci, podnikatelé a oligarchové spojování s Kremlem ani vysoce postavení politici – například dokument o majetkových poměrech tehdy premiéra Dmitrije Medveděva z roku 2017 by se dal nazvat pověstným posledním hřebíkem do rakve jeho oblíbenosti mezi Rusy.
Důstojným politickým soupeřem se Navalnyj poprvé stal v roce 2013, kdy překvapivě zatopil ve volebním klání dlouholetému starostovi Moskvy Sergejovi Sobjaninovi. Skončil sice druhý, ale i přes výraznou nevýhodu získal téměř 30 procent hlasů. Od té doby také nesčetněkrát dokázal vyvést tisíce lidí do ulic. Téhož roku padl i první rozsudek za údajnou zpronevěru, který odstartoval nekonečný seriál soudních tahanic.
Přechod k levici
Posun Navalného k protikorupčnímu aktivismu přitom podle expertů odpovídá změnám, kterými si země procházela. S upadající ekonomickou situací a příchodem západních sankcí politik stále více inklinuje k levici. „Navalnyj je oportunista. A ani se tím netají,“řekl webu The Moscow Times ruský politolog Alexandr Baunov, podle nějž je hlavním cílem opozičníka vytvořit v zemi volební většinu.
Jeho stávající politický program spíše balancuje mezi pravicí a levicí. Na jednu stranu je stoupencem kapitalismu, a tak zatímco podnikatelům slibuje menší daně i regulace, obyčejným Rusům nabízí kýžené sociální jistoty – vyšší minimální platy či „důstojné“důchody.
Právě absenci koherentních politických názorů a jediný jasný cíl – odstranit Putina – Navalnému často vyčítají. Zavdává to navíc důvody k otázkám – co by se vlastně dělo, kdyby se dostal v Rusku k moci?