Ein Kessel Buntes po italsku

Když je zemi nejhůř, hledá se záchrana. V Itálii se nový spasitel jmenuje Mario Draghi. Bývalý prezident Evropské centrální i Italské národní banky zkouší nový recept: v krizi vzít do vlády (skoro) úplně všechny.

Vypadalo by to zcela originálně, kdyby tu již nebyly podobné pokusy. Podobně to už před dekádou zkoušel premiér Mario Monti, v 90. letech zase Carlo Azeglio Ciampi. To ale nic nemění na tom, že Mario Draghi, od soboty nový italský premiér, dokázal za pár dní téměř nemožné. Zlé jazyky to vysvětlují tím, že Tovaryšstvo Ježíšovo, u něhož mladý Draghi získával první ostruhy, má přece spásu v popisu práce.

V nové vládě, kterou po demisi Giuseppe Conteho Draghi sestavil, najdeme téměř všechny: levici, pravici, centristy včetně uskupení malých, zato významných. Ve vládě jsou nyní i strany a hnutí, nazývané obvykle jako extrémní či antisystémové. A je složená jak z politiků, tak z úředníků. Nebyla by to Itálie, pověstný „demokratický seismograf Evropy“, kdo testuje věci nemožné.

Již premiér Conte, odstoupivší „advokát chudých“, dokázal sestavit od roku 2018 dvě vlády. První z krajně pravicové Ligy, jež měla za partnera extravagantní Hnutí pěti hvězd. A druhou, v níž místo Ligy nastoupila levicová Demokratická strana. Napotřetí mu vláda nevyšla, když relativně malý, ovšem rozhodující element vládní většiny, totiž Živá Itálie Mattea Renziho, vystoupila – a fakticky složila celou vládu.

Vládní puč Renzimu vyšel. Co na tom, že se tak stalo uprostřed sanitární krize! Hbitý zákulisní hráč, ostatně i bývalý premiér, se podílel na složení předchozí vlády, ještě jako součást Demokratické strany: využil fanfarónství svého jmenovce Mattea Salviniho, aby jeho Ligu odstavil od moci. I tentokráte však, jak Conte vládu složil, tak ji i rozložil. Ačkoliv získal v obou komorách parlamentu většinu, zůstala velmi křehkou. A prezidentu Sergio Mattarellovi nemusel nikdo příliš našeptávat, koho na Conteho místo.

Draghiho kupecké počty

Argument, že Conteho vláda nehodlá efektivně využít peněz z Evropského fondu obnovy, zněl od Renziho dosti legitimně, byť působil navenek jako zástěrka. Oněch 209 miliard z unijního fondu, nejvyšší v celé Evropské unii, jistě nejlépe spočítá ekonom a nestraník, kdo jiný, než bývalý šéf Evropské centrální banky Draghi...

Jak se ale Draghimu podařilo sestavit vládu, do níž usedli mnozí nesmiřitelní odpůrci? Dva bloky: od levice z řad Demokratické strany, Svobodných a rovných přes Hnutí pěti hvězd, centristickou Živou Itálii až po Vzhůru, Itálie! a nakonec i Ligu? Ti všichni prostě dostali svá ministerstva, přitom zbylo dost, celkem osm technických mandátů, i pro úředníky. Z minulé Conteho vlády pokračuje sedm ministrů, v kabinetu je osm žen.

Naléhavost epidemiologické situace vytvořila v Itálii nový politický rámec, do něhož se vešlo více postav, než je na běžné figurální malbě. Pozoruhodný je přitom obrat Mattea Salviniho, který vždy vystupoval jako nelítostný odpůrce Evropské unie a všeho, co zavání technokraty. V den svého obratu, 6. února, řekl: „Dnes je krásně a je svaté Doroty!“A mávnutím kouzelného proutku se ze Salviniho stal zodpovědný politik, vědomý si vážnosti situace – ve jménu „společné národní změny“. A bude u toho.

Chybět nebude ani Vzhůru, Itálie! Silvia Berlusconiho. Stokrát pochovaný „Cavaliere“je opět na koni: a nejen jako kontrolní orgán, jenž má dohlížet na Ligu, s níž strana společně kandidovala, ale i jako síla, která má stále dost příznivců. Před parlamentními volbami, které jsou regulérně za dva roky, si může i polepšit a vrátit se na výsluní. Ve hře bude i pro volbu prezidenta, jež předchází volbám parlamentním. I když to vypadá jako vtip, Berlusconi jistě nebude v úvahách chybět.

Doslova cirkusový veletoč ve vztahu k Draghimu provedlo Hnutí 5 hvězd. Jeho zakladatel Beppe Grillo, jemuž Draghi byl ještě včera trnem v oku za jeho „elitářský styl“zachránce eura v Itálii, přesvědčoval náhle své blízké, aby se hnutí na Draghiho vládě podílelo. V klíčovém hlasování se 69,3 procenta členů vyslovilo pro vstup do vlády, za podmínky vzniku velkého ministerstva ekologické transformace.

Chigi, nebo Kvirinál?

Jedinou opozicí jsou tak dnes Bratři Itálie, vedení Giorgiou Meloniovou. Působí trochu jako ztracená ovce ve svém „zápase s drakem“, doufá možná, že v krizi přebere voliče Ligy nebo Hnutí 5 hvězd. Zatím jí ale zůstala jen nálepka „postfašistická strana“.

Premiér Mario Draghi ale nemůže být žádným spasitelem. Ani světa, ani Itálie. K výsledku bude potřebovat všechny, které do hry přizval. Někdo to vidí na půl roku, do konce pandemie, někdo na roky dva. Premiér rozhodně nasadil laťku vysoko.

Tak vysoko, že to svádí k různým úvahám. Nynější prezident Mattarella už brzy skončí. Je Draghiho skutečným cílem jen palác Chigi, oficiální sídlo italského předsedy vlády, nebo Kvirinálský palác, rezidence italského prezidenta?

Naléhavost epidemiologické situace vytvořila v Itálii nový politický rámec.