Proč obézní prohrávají s covidem
Když obézní pacient dostane infekční onemocnění, téměř vždy stoná hůř než hubený, říká přednosta Centra diabetologie IKEM o hrozbě covidu-19.
Obezita patří mezi velké hrozby společnosti. A nejen proto, že je významným rizikovým faktorem onemocnění covid-19, ale i proto že nahrává dalším civilizačním chorobám. Koronavirová epidemie paradoxně tuto hrozbu ještě umocňuje, protože brání lidem v pohybu a mnozí tak nabírají kilogramy. „Daleko víc to ovlivní ty, kteří mají s přibíráním problémy bez ohledu na covid,“říká přednosta Centra diabetologie IKEM Martin Haluzík.
Lidé, kteří trpí obezitou, tedy mají Body Mass Index vyšší než 30, jsou mnohem více ohrožení chorobou covid-19, myslíte si, že to změní způsob jejich myšlení?
Chtěl bych doufat, že ano. Řada z nich si to uvědomuje, je však otázka, jestli přejdou k činům. Jeden můj pacient nedávno říkal, ano, mám obezitu, cukrovku, vím, že jsem riziková skupina, už abych se dostal k vakcíně. Na druhou stranu lidská paměť je krátká.
Obezita je prý z hlediska hospitalizace a komplikovaného průběhu covidu důležitější než vysoký krevní tlak či cukrovka. Co se děje v těle takového člověka jinak?
Srdce obézního člověka musí krev vypuzovat do daleko většího prostoru, pracuje na 70 až 80 procent výkonu, má tedy malou rezervu. U štíhlého jen tak na 30 procent. Obecně platí, že ve chvíli, kdy obézní pacient dostane infekční onemocnění, téměř vždy stoná hůř. Ale netýká se to jen srdce, ale i plic, které se hůř prokrvují. Když pak leží a současně působí i tlak toho tuku, všechny orgány fungují hůř než u někoho štíhlého, alespoň v krátkodobém horizontu.
Má i další potíže?
K tomu přidejte onemocnění, která se na obezitu nabalují – vysoký krevní tlak, onemocnění srdce, cukrovka. Spousta pacientů ani není na tyto choroby diagnostikovaná, když se s covidem dostane do nemocnice. Nenechali se poslední roky vyšetřit, tak nevědí, že mají špatně kompenzovanou cukrovku, protože ji nikdo neléčil, vysoký tlak a srdeční potíže.
Práce s takovými pacienty je složitější?
Je to komplikovanější i pro lékaře. Pacientům s těžší obezitou normální manžetou tlak nezměříte. Když někdo váží 160 kilo, v ambulanci ho ani moc nezvážíte. Nebo když chcete udělat počítačovou tomografii, dost často se do přístroje nevejde. Tyto praktické věci si málokdo uvědomuje. Když mu vyšetřujete ultrazvukem břicho, není do těla moc vidět, protože je tam mnoho tuku. Obecně se ví, že jsou tito pacienti podvyšetření. Plují si tak systémem a nikdo s nimi nechce nic moc mít. Ale zpátky k otázce, obézní pacient tedy přijde do nemocnice s chorobami, o kterých se vůbec neví, a má covidovou pneumonii, tlak 200/100 a je v mizerném stavu. Ale to už byl i před pneumonií (zápal plic – pozn. red.).
Mění obezita i imunitní schopnosti organismu?
Je spojena s určitými změnami imunitního systému. Probíhá tam subklinický zánět, obézní lidé jsou ve stavu mírného zánětu pořád. Proto i reakce imunitního systému může být změněná a může to ovlivnit prognózu. Ale základem jsou potíže mechanické a spousta onemocnění, o kterých se neví. To však platí pro všechny infekční choroby, které postihují plíce a jsou spojeny s potřebou umělé plicní ventilace. Kdyby někdo pečlivě analyzoval chřipku a rizikové pacienty jako u covidu, myslím, že by se výsledky až o tolik nelišily.
Dětští obezitologové říkají, že jim do ordinací začíná přicházet více mladých pacientů s těžšími formami obezity. Situaci prý zhoršuje i epidemie covidu. Je za tím podle nich náhlá změna denního rytmu bez školní docházky, psychosociální tlak, nechuť cokoli dělat, přejídání. Vyjdeme z toho o několik kilo těžší?
Jsem skoro přesvědčený, že to tak bude. A nepůjde jen o ony objektivní důvody, které jste zmínila, bude to i v hlavě. Setkal jsem se se spoustou pacientů, kteří kvůli covidu raději nechodí ven. Říkám jim, nechoďte do nákupního centra nebo přecpané samoobsluhy, ale běžte do parku, do lesa. Je řada lidí, kteří to mají jako perfektní alibi.
V jednom z vašich článků jste uváděl, že v dospělém věku průměrně přibereme 0,25–0,5 kilogramu ročně. To se týkalo roku 2014, jak to bude vypadat teď?
Tipnul bych si dvojnásobek až trojnásobek v průměru. Ale daleko méně k tomu přispějí lidé, kteří žijí za normálních okolností zdravě. Nemyslím si, že zdravý člověk středního věku přibere kvůli covidu. Ale ti, kteří s fyzickou aktivitou měli problémy už předtím, teď našli další důvod, proč říct ne. Tedy daleko víc to ovlivní populaci, která má s přibíráním problémy bez ohledu na covid. S obezitou je však ten problém, že pořád nemáme úplně přesná data týkající se výskytu ani dalších ukazatelů. Z dat pojišťoven se nedá vytáhnout, kolik má pacient Body Mass Index, ani Ústav zdravotnických informací a statistik tato data nemá.
Ministerstvo zdravotnictví má přece na papíře program Zdraví 2030, kde je velmi dobře popsané, co s obezitou dělat. Ale zatím se nezačal plnit. Jaký reálný dopad by mohl mít?
Z menších, nikoliv populačních studií máme data, co udělá s nemocností a komplikacemi obezity to, když zhubnete o pět či deset procent. Zbavíte se tím nejnebezpečnějšího tuku, který je nitrobřišní. Snižuje se riziko cukrovky, kardiovaskulárních komplikací, poruchy lipidů, klesá výskyt vysokého tlaku. Největší význam má, když takové programy zaměříte na pacienty, u nichž existuje riziko nějakých komplikací.
Obecně se traduje, že za obezitu si lidé mohou sami a pak ruinují zdravotní systém a měli by si za péči připlácet.
Je to téma, které se vrací. Řekl bych, že za každou civilizační nemoc si člověk nějak může. Asi nejtypičtější jsou kuřáci. Většina obézních se v nějaké fázi také přejídala, takže si za to do jisté míry také můžou. Negativní motivací však změny nedosáhneme. Spíš bych byl pro pozitivní motivaci – bonusy pro ty, kteří se snaží, cvičí, mění životní styl, hubnou. Krom toho reálně jsou pacienti s obezitou chudší. Ani by neměli z čeho postihy platit, kdyby se řeklo, že se bude za něco doplácet. Vzdělaní a úspěšní lidé většinou nejsou tolik obézní, víc chápou nebezpečí.
O obezitě se toho hodně namluví, ale asi se toho o ní zároveň málo ví. Kdyby lidé o rizicích věděli víc, tak by se přece tolik nerozvíjela.
Obezita je strašně nebezpečná civilizační nemoc. Kdyby lidé domýšleli do důsledků, co vše si mohou obezitou přivodit za komplikace, většina z nich by k tomu přistupovala jinak. Problém je v tom, že ji mnoho lidí včetně lékařů považuje za vadu charakteru. Berou to tak, že kdybyste nejedli, byli byste v pohodě. Ale ono to má i dědičnou část, člověk má tedy tendenci chovat se a stravovat se nezdravě. I proto si troufnu si říct, že je to nejpodceňovanější nemoc na to, jak je nebezpečná.
Asi to ale nebude jen nemoc těla, ale i duše, protože mnoho lidí s tím neumí vůbec nic udělat.
Ještě by to šlo rozdělit. Jsou případy, kdy je za obezitu zodpovědné něco jiného, konkrétního, ale těch je málo. Člověk dostane třeba léčbu, po které výrazně přibere, typicky antipsychotika či léky na depresi, mají nežádoucí účinek na zvýšení hmotnosti. Ale jinak se obezita dá perfektně porazit, když má člověk motivaci a energii s ní bojovat. To je ta duše. Jsou však případy, kdy to je těžší. Třeba ženy po porodu či při menopauze přibývají, protože narazily na několik objektivních zlomů, které jim váhu mohou zvýšit. Muži zase obezitu tolik neřeší, takže přibírají snadněji a i společnost je s břichem akceptuje daleko přirozeněji než obézní ženy.
Je v praxi opravdu tak velká překážka, že chybí vůle?
Chybí síla k tomu se zaseknout a něco změnit. Často jde o pacienty, kteří mnohokrát zkoušeli opakovaně zhubnout a už nemají motivaci. Někdy ani nevěří, že se poté něco zlepší. Zároveň se bojí, že když začnou hubnout, přijdou o radost, tedy jídlo, kterou mají, protože jich nemají moc. A také je to kompenzace stresu. Asi 70 procent lidí se kvůli němu přejídá, 30 procent hubne. Ve stresu je člověk často, ale dá se to kompenzovat sportem.
Existuje účinný argument, aby opravdu pochopili, že být obézní prostě není zdravé ani nutné?
Není žádný univerzální argument. U někoho fungují ty extrémní. Mám jeden poměrně drsný vtip, který někdy ukazuju při prezentacích. Tam mluví lékař se svým obézním pacientem a říká mu: Musíte si vybrat, co se vám do vašeho nabitého programu bude hodit lépe. Cvičit hodinu denně nebo být mrtvý 24 hodin denně. Třeba muži technici na to slyší, u nich je buď nula, nebo jedna. Nic mezi. S jemnými povahami, hlavně s dámami, musíte pracovat jinak. Co ale funguje dobře, je, že jim dáte příklad a ztotožníte se s nimi, typově: mně toto a toto fungovalo. Zkusíte se vžít do jejich situace.
Poslední antropologický průzkum dětské populace se uskutečnil v roce 2001. Neměli bychom chtít vědět, jak je na tom včetně obezity?
Je to hlavně proto, že se na to nenajdou peníze. Země, které mají na mysli víc prevenci, vědí, že je dobré vědět, jestli nám děti tloustnou, abychom se k tomu dokázali nějak postavit a přijmout opatření. Ve chvíli, kdy nemáme čísla, jen pocit, je těžké přesvědčit plátce (pojišťovny), že mají investovat do prevence.
V poslední době na mě na sociálních sítích vyskakují buď vychrtlé dívky, kterým se jednou podařilo zhubnout a rozdávají neodborné rady za peníze, nebo dívky s nadváhou, které zase říkají, že jsou šťastné ve svých tělech, což na mě občas působí jako propagace obezity. Nejsou ty extrémy nebezpečné?
Nejsem typický uživatel sociálních sítí, ale zaznamenal jsem zejména tu druhou věc, tedy lidi, kteří by podle všech objektivních kritérií ve svém těle zase tak spokojení být neměli, alespoň ze zdravotního hlediska. To je svým způsobem také nebezpečný trend. Není normální být obézní. K tomu někdo správně poznamenal, že toto tělo za deset let dostane cukrovku a za patnáct let infarkt. Stejný extrém představuje, když má někdo lehkou nadváhu, je z toho strašně nešťastný a řeší to jako nejdůležitější věc v životě. Těmto děvčatům to může zničit život. Mentální anorexie není nevýznamná nemoc.