Nutná, ne spravedlivá

Dekarbonizace, tedy odklon od uhlí, bude zřejmě nevyhnutelná. Ale nevěřme tomu, že bude výhodná a spravedlivá. Ne každý si totiž může dát na střechu fotovoltaický panel a na zahradu větrnou elektrárnu.

Rok 2021 má být superrokem pro ochranu klimatu a českým superrokem pro budoucnost energetiky, alespoň dle ryzích propagátorů obnovitelných zdrojů energie. U nás už to začalo. Lísáním se ke Straně zelených a jejím voličům. Na jejím online sjezdu na konci ledna vyzval Jan Hamáček, vicepremiér za ČSSD, aby ministři jeho strany odmítli „málo ambiciózní závěry Uhelné komise“– a aby rokem odklonu od uhlí byl už rok 2033. Což se později na jednání vlády stalo.

Ve výčtu zásadních letošních událostí v oboru citují zastánci obnovitelných zdrojů nové zákony pro energetiku, dopravu, obchod a pravidla hospodářské soutěže, které má přijmout Evropská komise. Podle nich bude třeba přepracovat obchodní dohody EU s USA i Čínou. Nepochybují, že klimatická opatření dopadnou na ekonomiky členských států EU pozitivně.

Pochybností se však zbavit snadno nelze. Ministr životního prostředí Richard Brabec už naznačil, že dřívější odstup od uhlí by byl o 150 miliard korun dražší. Neříkal, o kolik bude výhodnější. Uhlíková cla nezpůsobí nic menšího než zdražení dovozů.

A také přepracování obchodních dohod nebude tak snadné. EU obchoduje s více státy než jen se dvěma jmenovanými. Třeba s Ruskem. Nezboří zavedení uhlíkových cel celý systém Světové obchodní organizace?

Tvrzení o výhodnosti rychlého „oduhelnění“je podporováno nabídkou téměř bilionu korun z evropských fondů, které Česko jakoby dostane. Tyto fondy ale mají být financovány novými daněmi, cly a úvěrem z evropských dluhopisů, které se budou splácet. Splácet i Českem. Když dáme za pravdu tvrzení, že ekonomika kolem obnovitelných zdrojů je zásadní šancí pro výrobce, instalátory i údržbáře a projektanty, musíme dodat, že také znamená růst cel, daní, poplatků, cen energie, potravin, dováženého zboží a růst zadlužení státu. Pro všechny.

Fond destrukce

Uhelná elektrárna Moorburg u Hamburku, jedna z nejmodernějších a nejúčinnějších v Evropě, bude po necelých šesti letech provozu zřejmě letos odstavena. Podobný osud se chystá pro elektrárnu Datteln u Dortmundu, spuštěnou loni v prosinci. Obojí výměnou za náhradu z veřejných rozpočtů. Nizozemsko se chystá odstavit moderní uhelnou elektrárnu, která ovšem patří německé RWE. Bez náhrady. RWE to žaluje u arbitráže. Jak se tohle může někomu vyplatit, to by si zasloužilo dopadovou analýzu. Zatím to vypadá, že Fond obnovy, připravovaný Evropskou komisí, bude do značné míry Fondem destrukce neamortizovaných aktiv.

Připusťme, že masivní nasazení obnovitelných zdrojů může vyjít ekonomicky příznivě pro některé státy. Ale ne pro všechny a ne za každou cenu. Rozdíly mohou být značné podle přírodních podmínek či hustoty osídlení. Proč se u nás v souvislosti s podporou obnovitelných zdrojů hovoří o „demokratizaci energetiky“, zatímco v Německu se občanstvo bouří proti výstavbě nových přenosových linek z obnovitelného severu na deatomizovaný jih země?

Německý svaz odborů nedávno oznámil, že počet pracovních míst v oboru obnovitelných zdrojů za posledních sedm let klesl o třetinu. K tomu připomeňme, že Německo loni na podzim, Rakousko letos v lednu a Švédsko docela nedávno byly vážně ohroženy nedostatkem elektřiny.

Obnovitelné zdroje nedávaly výkon a zálohy chyběly. Ve švédském případě bylo přímo citovanou příčinou odstavení jaderného reaktoru Ringhals 1 loni v prosinci. Nepochybně ve všech třech jmenovaných zemích byly k dispozici rozsáhlé studie o tom, že přejít na obnovitelné zdroje je možné a že se to vyplatí. Cena elektřiny v jižním Švédsku v druhém únorovém týdnu stoupla na 5 150 korun za MWh.

Na demokratizaci energetiky prý může profitovat každý. Sotva. Třetina až polovina obyvatel, kteří žijí ve velkých městech, v činžovních domech, nemají vlastní střechu, aby si mohli instalovat fotovoltaický panel, a těžko jim kdo dovolí si na pražské Vinohradské třídě mezi tramvajovými pásy vztyčit větrnou elektrárnu. Tito občané budou vždy jen donátory svých šťastnějších spoluobčanů v rodinných domech, kteří si za jejich peníze zdemokratizují svou energetiku – získají za cizí peníze „nejlevnější elektřinu ze všech nově budovaných zdrojů“. Podle Eurostatu v Česku 300 tisíc domácností, většinou v Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském kraji, trpí energetickou chudobou. Zatím pro ně neexistuje řešení.

Zatím si Komora obnovitelných zdrojů energie stěžuje na stagnaci rozvoje těchto zdrojů z důvodu „nepodpory“ze strany státu. Podle údajů Operátora trhu s elektřinou bylo na podporách obnovitelných zdrojů vyplaceno v roce 2013 téměř 35 miliard, v roce 2019 už 42,5 miliardy, nárůst činil 21,4 procenta. Množství podpořené elektřiny v GWh stoupl za stejnou dobu jen o 12 procent.

Za uvedených sedm let podpora dosáhla 284,6 miliardy korun. Podle údajů Sdružení evropských regulátorů za roky 2016 a 2017 platilo Česko v průměru nejvyšší podporu za 1 MWh vyrobenou z obnovitelných zdrojů v Evropě. Jestli je toto ona „nepodpora“, jak tedy má vypadat podpora „nejlevnějším a nejefektivnějším zdrojům energie“– a jak se vyplatí spotřebitelům?

Dekarbonizace, v co nejvyšší míře a důrazným, dotovaným způsobem, bude zřejmě nevyhnutelná. Ale nevěřme tomu, že bude výhodná a spravedlivá.

Ekonomika kolem obnovitelných zdrojů znamená růst cel, daní, cen energie i potravin.