Munroové stačí jemné hnutí, aby strhla lavinu
Kanadskou spisovatelku Alice Munroovou u nás proslavily tři věci. Nakladatelství Paseka, které jí věnuje soustavnou pozornost, Nobelova cena za literaturu, kterou si připsala v roce 2013, a nakonec žánr, ve kterém od počátku své literární dráhy operuje: povídka. Ostatně i výbor Nobelovky mluvil o „mistryni současné povídky“. Teď má letos devadesátiletá dáma v češtině novinku: desatero povídek složených pod hlavičku Přítelkyně z mládí.
Kniha vyšla v originále v roce 1990, ale na dataci nesejde: texty Alice Munroové mají dlouhou trvanlivost. Směřují víc k tomu, co bylo, k tomu, co se definitivně uzavřelo, než by zohledňovaly přítomnost s výhledem na budoucnost. Autorka se vrací po konkrétních stopách do poválečných dekád své domoviny, ale jde i hlouběji, do 19. století. Hlavní part v jejích povídkách mají vesměs ženy. A nejen ty vzorově silné, emancipované, taky ženy zatvrzelé, posedlé či rovnou šílené. Jako básnířka Almeda Rothová, jejíž život a dílo Munroová podává málem jako literárněhistorickou esej.
Ty ženy jsou často ve dvojici: buď se sestrou, s matkou, anebo s bratrem, případně s přítelem, ctitelem, milencem, manželem. Munroová jemné napnelismy mezi hlavní postavou a druhými ohledává dost obyčejně: realisticky. Výjimečně se syrovými naturalistickými prvky, které vnášejí do vyprávění neodvratnou osudovost, a s ní úzkosti a smutek. Převratná dobrodružství se tu nekonají, žádná magie, tajemství, ale ani hlubinně psychologické výkresy. Munroové stačí realita: jde za místy, lidmi, událostmi.
Důležité ale je, jak za nimi jde. Citlivě, pozvolna, s jistým lyrickým nádechem – a všímavě. Stačí náznak, jemné hnutí, které strhne lavinu. Dcera s matkou na její poslední cestě zaoceánskou lodí. Dvakrát odstrčená a ponížená nápadnice. Cukrářka, která si kupuje ze zoufalství své zákazníky.Všechny povídky jsou klasického střihu, hlasují jasně pro starý, včerejší svět, vyzdvihují jeho přehlednost a pomalost – i s rizikem všech tragédií, co se schovávají na jeho rubu.
A za pozornost stojí ještě něco: jak se opakovaně v knize uvažuje o zpracované látce jako ještě o něčem jiném. Někdy o námětu na román. Jindy autorka popisuje „scénu jako z filmu“, situaci „jako v divadelní hře“. Další motivy se zrcadlí ve fotografiích nebo rovnou v příběhu, který jedna z aktérek „sama sobě vyprávěla“. To jsou postupy ryze současné, postmoderní. Takže včerejšek s dneškem v syntéze? Alice Munroová jako ta, kdo literární tradici respektuje i obohacuje a rozšiřuje?