Musím být vděčný, že žiju
Robert Kubica vypráví o kariéře v F1 i o tom, jak zásadně ho změnila děsivá nehoda v rallye.
Patří mezi 110 mužů, kteří kdy dokázali vyhrát závod ve formuli 1. Na rozdíl od většiny ostatních sice Robert Kubica zůstal „jen“u jediného vítězství, i tak šestatřicetiletý Polák přitahuje víc pozornosti než někteří světoví šampioni. Leckomu u jeho jména hned vyskočí záběry děsivé nehody z Kanady 2007.
Zjeví se však i vzpomínky na těžký karambol v rallyeové fabii v roce 2011, po kterém málem přišel o život a jeho ruka je od té doby výrazně oslabená. I teď má při rozhovoru pravačku bez hnutí položenou na stole, zatímco druhou rukou živě gestikuluje. „Mé největší vítězství v životě je, že jsem po této nehodě překonal všechny těžkosti a naučil se žít s tím, kdo teď jsem,“říká Kubica pro MF DNES.
Do F1 se dokázal vrátit, po angažmá u Williamsu je nyní rezervním pilotem Alfy Romeo a ve čtvrtek byl v Praze za svou bojovnost odměněn Zlatým volantem pro osobnost světového motorsportu. Zároveň tu otevřel kavárnu Benzina Orlen.
Pamatujete si, kdy jste poprvé viděl závod F1?
Na to nejde zapomenout, protože to byl jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. Bylo mi necelých třináct, závodil jsem v motokárách, jenže v Polsku bylo téměř nemožné sledovat F1. A tak mě máma v létě 1997 vzala na Hungaroring. Viděl jsem poprvé naživo monoposty, slyšel úžasný zvuk a zažil neskutečnou atmosféru. Měli jsme lístek jen na přírodní tribuny do poslední zatáčky, ale skrz škvíru jsem prolezl na hlavní tribunu, abych viděl, jak tu auta sviští v plné rychlosti.
A za devět let jste na stejném místě prožil debut v F1.
Osud? Snad! Ale pro nás Poláky bylo Maďarsko nejbližším závodem F1 a taky tím, který vás finančně nezruinoval. Vím, že se mě pak naši i další lidé ptali, jestli se zase pojedu podívat na nějaký závod, a já jim řekl, že chci na F1 už jen jako závodník, ne v roli diváka. A to se splnilo, od té doby jsem už nikdy na F1 nebyl bez kombinézy.
Co bylo klíčové na cestě od dvanáctiletého polského fanouška až po den, kdy jste do F1 usedl?
Že jsme se přestěhovali z Polska do
Itálie. Dostal jsem tam možnost závodit na nejvyšší úrovni motokár, žil jsem blízko trati, každý víkend jsem jezdil. Ty dva tři roky, než jsem poskočil do formule Renault, byly nejlepším obdobím v životě, protože jako dítě závodíte jen z čisté lásky, vášně. Nebyl na mě tlak, nemusel jsem se nikomu zavděčit, jen jsem jezdil a učil se, jak být lepší v tom, co jsem miloval. Když dospějete, zestárnete, věci se změní. A vy zjistíte, že ona bezstarostnost zmizela.
Mnoho lidí si pořád vybaví tu děsivou havárii z roku 2007. Vím, že jste věřící člověk, a tak by mě zajímalo, jestli se po ní změnil váš vztah k Bohu?
Ne. Ten vztah buď pevný je, nebo není. Vím, že se hodně psalo o tom, že jsem měl v kokpitu obrázek papeže Jana Pavla II. Já ho s sebou vozil z obdivu a respektu, protože je důležitou postavou polských dějin. Tato nehoda mé myšlení nezměnila, ale abych byl upřímný, tak po té havárii z roku 2011 jsem jiný člověk.
V čem?
Ta nehoda změnila můj život i mě samého. Myslím a pevně tomu věřím, že jsem lepší člověk. Když jste mladý, máte pocit, že všechno přichází samo, že můžete cokoliv. Pak přijde rána a vy to v mžiku ztratíte. Mnohem víc si od té doby vážím věcí, které mám. Jsem citlivější, emotivnější, dotýkají se mě věci, které se mnou ani nesouvisí. Jako celkem mladý jsem se zjevil v tvrdém světě F1 a jen se soustředil na výsledky. Stačilo malé nachlazení před závodem a já to hned viděl jako neřešitelný problém. Teď ne, po nehodě si méně stěžuji, protože si cením možnosti, že vůbec žiju.
Lze to nazvat prozřením?
Možná. Byla to dobrá, byť tvrdá životní lekce, která změnila můj charakter. Uškodila mi v závodění – do té doby jsem byl naprogramovaný robot bez emocí, což je asi v této práci nutnost. Změnil jsem se jako jezdec a asi ne k lepšímu. Ale změnil jsem se taky jako Robert a ten už lepší je... Asi tuším, na co se teď chcete zeptat.
Na co?
Jestli bych byl raději, kdyby se ta nehoda nikdy nestala.
Samozřejmě bych byl. Zničila mi kariéru, ztížila život. Na úplném začátku jsem trpěl, protože jsem chtěl dělat stejné věci jako před nehodou, jenže nešlo to. Ruka nefungovala a můj mozek to nepobíral, protože nechápal vlastní tělo. Chtěl být stejným Robertem jako dřív. I proto, když jsem se po dvou letech vrátil k závodění, dal jsem místo okruhů přednost rallye. Potřeboval jsem zaneprázdnit mysl, zbavit mozek srovnání s dřívějškem. A WRC je kompletně jiné než F1, musíte objevit nové věci, zase se toho spoustu naučit. A že jsem tyto těžkosti překonal, naučil se žít sám se sebou i s handicapem, to považuji za největší vítězství ve svém životě.
To jsou velmi silná slova. Ale dovolte, abych se vás zeptal přece jen na jedno vítězství z trati. Rok poté, co jste měl v Kanadě šílenou nehodu, jste na stejném místě vyhrál. Bylo to znamení?
Pro mě byl každý závod stejný, ať se odehrával kdekoliv. Ano, přemýšlíte, proč se některé věci dějí a jakou mají symboliku, ale neumím racionálně vysvětlit, jestli je za tím osud, Bůh. Jen vím, že závodění osud není, protože dění na trati ovlivňujete vy sám. Ano, něco jiného jsou následky. Při kanadské nehodě se mi nic nestalo a druhý den jsem byl v pořádku propuštěn z nemocnice. Přitom když se podíváte na video, řeknete si, že to není možné. Že to byl zázrak.
Což jsem si řekl i já.
Byl to nejšťastnější den mého života. Musím poděkovat Mezinárodní automobilové federaci za zlepšení bezpečnosti v F1, protože o pár let dřív, když ještě nefungoval systém HANS (ochrana krku a hlavy), bych tu nebyl. Někteří jezdci přede mnou přinesli oběť a já vděčím lidem, kteří vymysleli, jak nás v monopostech chránit. Často my i fanoušci zapomínáme, že je motorsport nebezpečný, a toto bylo velké připomenutí.
V závodě v Montrealu v roce 2007 ale nešlo jen o vaši nehodu, ale také o první vítězství Lewise Hamiltona v F1. Dnes jich má rekordních 95, což je neuvěřitelné číslo. Proč je tak skvělý?
Vždycky byl velmi dobrý. A samozřejmě je v F1 – a asi nejen v ní – důležité být v pravý moment na pravém místě a v pravém autě. Tím nijak nesnižuji jeho výhry. On se ale dostal do zóny, že i když má blbý den, tak je to jedno, protože ten den je pořád lepší, než jak je na tom konkurence. Soupeři ho nedokážou zastavit, což mu jen dodává sebevědomí a upevňuje jeho pozici v oné zóně. Rozumíte mi?
Snad ano.
Známe se od třinácti, kdy jsme proti sobě závodili v motokárách. Jednou vyhrál on, jindy já a je teď úžasné sledovat, jak mu to jde. Občas lidé namítají, že vyhrává jen proto, že je v Mercedesu. Ale on v minulosti zvítězil, i když neseděl v nejlepším autě, což ukazuje, jak silný je.
Kdo je podle vás nejlepším pilotem v historii F1?
Je nemožné to říct. Můžete k němu mít blízko, někoho obdivovat, ale nikdy nemůžete říct, že je nejlepším jezdcem všech dob. Kdybych řekl jakékoliv jméno, můžeme pak další hodinu diskutovat, proč právě on a ne někdo jiný. A je nefér srovnávat piloty z různých ér. Občas slýchám, jak někdo říká, že řídit teď F1 je jednodušší. Není, je to jen jiné. Ale pořád jde o to, dostat se na úplný limit.
Co je na řízení vozu F1 nejhezčí?
Dostat z něj maximum. F1 je královská kategorie motorsportu a monoposty jsou nejrychlejšími auty na světě. V úžasné rychlosti projíždíte zatáčky, působí na vás přetížení, což je skvělý pocit. Zároveň si ale hodně lidí myslí, že je to zábava.
Ne! Když jedete na limitu, není. Je to tvrdá práce plná rizik. Ale to je taky důvod, proč je F1 tak unikátní.
Mám F1 rád, ale myslím, že ji teď trápí délka závodů a velké rozdíly mezi týmy. Souhlasíte?
Částečně. Mercedes má velký náskok, je dál než jiní, a kdyby mu ostatní týmy byly blíž, atraktivitě závodů by to prospělo. Ale nemohu souhlasit, že je to problém a charakteristický znak současné F1. Když jsem jako teenager sledoval závody, tak to rovněž bylo jen o Ferrari a McLarenu, zbytek neexistoval. Coulthard či Häkkinen předjeli o kolo piloty na pátém, šestém místě.
Lidé si tedy stěžují neprávem?
Ne, stěžovali si a budou dál. Sezona obvykle startovala v Austrálii, každý se těšil a čekal nevídané. Jenže zdejší okruh nenabízí moc možností k dobrému závodění, a tak jsme rok co rok po Velké ceně četli komentáře, že to byl nudný závod a že se F1 musí změnit. Ona se hodně promění příští rok, kdy přijdou nové technické předpisy a pravidla. Cílem je, aby auta mohla jezdit blíž sobě a byla větší možnost předjíždění. Začneme zase od nuly, někdo vymyslí lepší řešení vozů, což ho vystřelí dopředu.
Nejsou ale z dominance Mercedesu frustrovaní jezdci? Váš předloňský kolega z Williamsu George Russell nikdy nebyl za dva roky v elitní desítce, pak sedl do Mercedesu a hned bojoval o vítězství.
Ano, ten pocit marnosti se občas objevuje a je přirozený. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že na světě sní stovky jezdců o tom, že budou závodit v F1, a vy jste jedním z dvaceti vyvolených, kterým se to zrovna daří. Takový George klidně může bojovat o titul, avšak ve Williamsu nemá šanci. Ale každým závodem se zlepšuje a musí věřit, že jednou přijde den, kdy on tu možnost rvát se s nejlepšími dostane. Když zahořknete, přestanete na sobě makat, ojedinělou šanci prováháte.
Sám jste rezervním pilotem Alfy Romeo v F1, závodíte v sérii Le Mans. O čem ještě sníte? Vyhrát Le Mans, jet Dakar?
Snad to nebude znít jako klišé, ale já chci mít ze závodu dobrý pocit. Někdy skončíte osmý a jste šťastnější, než když dojedete třetí. Já chci po tom všem, co jsem prožil, odjíždět ze závodního víkendu a říct si: Roberte, udělal jsi dobrou práci.
Hodně lidí si myslí, že F1 je zábava. Ne! Je to tvrdá práce plná rizik.
Robert Kubica polský pilot