Utekl k hokeji zahnat smutek
Hokejový útočník Petr Vrána přišel tragicky o manželku. Nyní pro ni vybojoval titul.
Už se zasměje. Zažertuje. Ale obrovský smutek zůstává. Petr Vrána v minulých dnech s hokejovými Oceláři Třinec slavil mistrovský titul. Leč stále se vyrovnává se ztrátou manželky.
„Je to takové... Zvláštní. Když žiješ s člověkem dlouho, všechno plánujete dohromady, vše řešíte. Pomáháte si navzájem. A najednou jsi tady sám,“vyprávěl včera.
Kanaďanka Lindsey mu při oslavách chyběla. „Ale dnes jsem říkal tchyni, že když už jsem sezonu dohrál, tak jsme ji aspoň vyhráli,“svěřil se Petr Vrána.
Z titulu měl radost i jeho pětiletý syn Leo. „Vítězství před dvěma roky nevnímal, byl ještě hodně malý. Nyní si vše trochu užil. A třeba to bude mít v hlavě a jednou ho to bude motivovat, kdyby se rozhodl hrát hokej.“
Pětatřicetiletý Vrána byl s Lindsey, pozdější manželkou, sedmnáct let. Poznali se, když v zámoří bojoval o místo v NHL. Prošli spolu Amerikou, Švédskem, Ruskem a usadili se v Česku. Jenže Lindsey se začátkem března snažila na Slezské Hartě zachránit psa, pod nímž se prolomil tenký led. Utonula.
V týž den Třinečtí odložili duel 50. kola extraligy s Litvínovem. Vrána poslední tři kola základní části extraligy vynechal. Do play off se však vrátil. A mistrovsky. Jako správný kapitán.
„Na rovinu – pro mě to byl takový útěk,“přiznal. „Zní to blbě, ale hokej byla moje záchrana. Nemusel jsem sedět doma. Přemýšlet, že jsem tam sám, že mám malého. Přišel jsem do šatny, vypnul jsem. S klukama jsme se bavili o hloupostech. Trochu jsme se zasmáli.“
Hodně mu pomohla rodina. Z Kanady
přiletěli manželčini rodiče. „Bez nich bych na led znovu nešel. Pomohl by mi táta, samozřejmě, ale přece jenom byla tady tchyně, je to ženská, babička. Malý k ní má zase jiný vztah.“
Pomohl mu také samotný hokej. „Díky němu jsem trošku vypadl z reality.“Nejbližší příbuzní ho nabádali, aby šel hrát a nemyslel pořád na prožitou tragédii.
„Člověk při hokeji často zažívá stres, ale pro mě to teď bylo naopak. Dělal jsem, co mám rád, a nemusel na nic myslet.“Uvědomil si, že sportovní starosti jsou vlastně malicherné. „Vím, že si to říkáme pořád, ale je to tak. Jde jen o sport, svět se nezboří. Na hokeji všechno nestojí. Všichni víme, že jakmile ukončíme kariéru, začne nám pravý život a v něm jsou i jiné věci. A po nás do mužstva přijde další kluk a lidi si nevzpomenou, kdo tady byl před ním...“V tom je podle Vrány hokejový život někdy až krutý.
Přesto tušil, že mu návrat k hokeji pomůže. „První dva týdny jsem si nebyl jistý, jestli se mi bude chtít, zda to bude dávat smysl, ale když jsem viděl, že doma vše funguje. Tchyně s tchánem, můj táta, máma, sestra, všichni nás podporovali. Tak jsem si řekl, proč ne?“
Domluvil se s trenérem Václavem Varaďou, že zase zkusí hrát.
„Řekli jsme si, že uvidíme. Pokud by mi to nešlo, nenastoupil bych. Ale cítil jsem se v pohodě, bavilo mě to, neměl jsem hlavu nějak zamotanou.“
Připustil, že roli hrálo i to, že ho spoluhráči před sezonou zvolili kapitánem. Cítil zodpovědnost.
Zvedala ho i obrovská podporu spoluhráčů. „Byli rádi, že jsme spolu. Bavíme se o ptákovinách, někdy jsou to fakt hlouposti. Pro mě bylo hodně důležité, že jsme řešili jen blbosti a zasmáli se. Jsem jim za to vděčný.“
Obránce Tomáš Kundrátek se ženou a dětmi zůstal u Vrány doma, než dorazila rodina z Kanady. „Abych nebyl sám,“uvedl Petr Vrána. „Tomáš kvůli tomu vynechal zápas v Litvínově. Hodně mi pomohli se synem, bylo to neskutečné. Nikdy jim to nezapomenu.“
Zato protivníci Vránu nijak nešetřili. Hned ve čtvrtfinále s Brnem schytal spoustu ran, od Michala Gulašiho, Rhetta Hollanda...
„To jsem se smál: Že jsi se vůbec vracel. Ale možná to bylo i tím, že jsem nějaký čas nehrál, některé momenty jsem řešil špatně. Na druhou stranu mě to probralo, že začíná play off a nebude to jenom tak.“
Proti Kometě přišel o zub. Poprvé za šestnáct let, co hraje hokej profesionálně. „Péťa Holík se pak omlouval, ale říkal jsem mu, že se to stane. Nebyl to úmysl.“
Nyní by si místo něj mohl dát zlatý. „Vrátil jsem tam ten původní, ale zase mi vypadl. I po zákroku zubaře. V pondělí jdu k němu znovu.“