Strany 14 a 15
Památný titul Daniel Šmejkal nosil sešívaný dres před 25 lety
Vsobotu to bylo přesně pětadvacet let, co Slavia získala svůj nejslavnější titul. První po půlstoletí. Daniel Šmejkal, záložník s famózní levačkou, byl u toho.
„Nostalgie? Vůbec, tohle je uzavřená kapitola. Ano, byla to pohádka, nádherná zkušenost, a když v televizi zahlédnu záznam, rád zavzpomínám. Střela levačkou mi sice pořád ještě zůstala, ale když je člověku padesát, tak na život pohlíží úplně jinak. My jsme tehdy žili v bublině, existoval pro nás jen fotbal. Na budoucnost po kariéře jsem příliš nemyslel,“vypráví.
Co se tak změnilo? Vždyť trénujete Vlašim ve druhé lize a do fotbalu jste ponořený pořád.
Rozdíl je v tom, že už dokážu zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe. Vážím si toho, že mám dvě zdravé děti. Fotbal stále miluju, ale koukám na svět a na život i z jiné perspektivy. Člověku se změní hodnotový systém. Zajímají mě různá témata, obklopuju se více lidmi, s nimiž si rozumím, a vážím si každého dne.
Tehdy ne? Kopal jste přece za reprezentaci, hrál semifinále Poháru UEFA.
Jaký je život vrcholového sportovce? Tréninky, zápasy, cestování. Samozřejmě jsem strašně rád, že jsem to všechno mohl prožít, byla to skvělá doba a velká zkušenost, na druhou stranu život po skončení kariéry je mnohem pestřejší. Je to jako vyměnit adrenalin a výkonnostní způsob života za péči a kvalitní čas strávený s nejbližšími.
To jste pochopil v padesáti?
Každý člověk dozrává, ale padesátka bývá mezník. Už se za ničím bezhlavě neženu.
Ani za ligou? Trénoval jste zatím jen Teplice.
Řeč byla o životě. Co se týče kariéry, pořád mám sny a snažím se být trpělivý. Přiznávám, že bych se do ligy rád vrátil. Fotbal je moje srdeční záležitost a role trenéra mě naplňuje.
Přitom do dvaačtyřiceti jste pracoval jen u mládeže. Proč?
Ta práce mě naplňovala. Na klucích ve Slavii, které jsem vedl, jsem sledoval, jak rostou, jak se mění, zlepšují. V prosinci se rozprchli na zimní přestávku a za měsíc se vrátili úplně jiní. Strašně mě bavila efektivita tréninků. Moc rád přenáším své zkušenosti na další generace. Zajímavá mi přijde typologie hráčů, individuální přístup k nim a práce, jak z každého z nich dostat maximum. A v tom hraje obrovskou roli právě jejich charakter a mentalita.
To mě překvapujete, protože doma máme tři puberťáky a musím vám říct, že je to zápřah.
Rodina ;je úplně něco jiného než sportovní kolektiv. Tvrdím, že puberta není na škodu, ale nedá se to paušalizovat. Co se za mých časů bralo jako drzost, dnes se považuje za názor. I díky tomu z divokých kluků můžou vyrůst osobnosti. Jakub Jankto třeba. Byl jsem šéftrenér dorostu, když se Kuba vyvíjel. Měl svoji hlavu a dokázal si svůj názor obhájit, byť se to dospělým nemuselo líbit. Ty střety bývaly pro trenéry zkouška. A mimochodem, kdyby se Jankto nechoval jako dravec, ale jako ovce, těžko by dneska hrál v nároďáku. Šel si prostě za svým.
Jenže spousta talentů, i když si jdou za svým, odpadne.
To je nepříjemné, ale k vrcholovému sportu to patří. Člověk sní a pak v sedmnácti osmnácti zjistí, že neprojde sítem. Ani trenér leckdy nepozná, jak se kariéry vyvrbí. Bývá to nevyzpytatelný věk. Občas je nutné zatnout zuby a mít pevnou vůli. Mentálně odolný a zároveň pracovitý a zodpovědný byl například Tomáš Souček.
Český fotbalový král? Povídejte.
Ohromně skromný, pracovitý. Doma měl vynikající zázemí, ale rozhodně nevypadal, že bude za deset let hrát Premier League. Nebo Jarda Zmrhal, další reprezentant. Tichý introvert s úžasným výběrem místa. On fotbal cítil, což je ohromný dar, který se nedá naučit. K tomu fotbal miloval a stejně jako Suk byl kondičně skvěle vybavený. Atletické postavy, oni to geneticky měli v sobě.
Ne. Mně to neběhalo zadarmo.
Trenér Cipro mi nedávno vyprávěl, že Šmejkal býval fotbalista jako bejk: „Když se hrálo na zmenšeném hřišti sedm na sedm, byl to génius.“
Pan Cipro má můj obrovský respekt. Hecoval mě a říkával: Až budeš starší, všechno si uvědomíš. A nespletl se.
Byl jste lechtivý na práci?
Pozor, to ne! Já trénoval moc rád, navíc mi vyhovovaly tvrdé tréninky. Potřeboval jsem je, protože jsem nebyl lehkonohý.
Pokračování na protější straně