Kolik politických vězňů bude v EU?
Kdesi mezi covidem a Vrběticemi došlo ke shodě Evropského parlamentu s Radou EU na znění klimatického zákona. Podle něj do roku 2030 členské státy EU sníží emise oxidu uhličitého o 55 procent proti stavu z roku 1990 a do roku 2050 bude EU uhlíkově neutrální. Plnění zákona bude právně vymahatelné.
Návrh zákona představuje čistě politický závazek, který nemá vědecké zdůvodnění, není opřen o ekonomické ani sociologické fundamenty, ba ani o ekologické výzkumy. V současné době nejsou k dispozici ani využitelné technologie v dostatečné kapacitě a výkonu, které by k naplnění závazků vedly. Přitom nejde jen o energetiku nebo dopravu, ale i o hutnictví, chemický průmysl, výrobu stavebních hmot či zemědělství. Zákon jen odráží přesvědčení ekologických stran a iniciativ zakotvené tak, aby nebylo možné je případnými politickými výměnami, například po volbách, měnit.
Souběžné události naznačují, jaká další úskalí platnost a vymahatelnost klimatického zákona čekají. Evropská komise například posuzuje průmyslové obory, které budou vyhovující a podporované a které ne. Ke schváleným řadí například spalování zemního plynu (dočasně) a využívání biomasy, ale už ne jadernou energetiku (ač se o ní ještě jedná). Sází jednoznačně na obnovitelné zdroje, především vítr a fotovoltaiku, pro které ale u nás nejsou podmínky.
Politická situace se u nás vyvinula tak, že Rusko se z tendru na jaderný zdroj „vyhodnotilo“samo už v roce 2014 ve Vrběticích a jeho technicky, cenově i funkčně možná nejvýhodnější řešení nemůže vyvážit potenciální rizika spojenectví v tak strategickém oboru. Rusko zásobuje Evropu zemním plynem, ale i tento vztah se může ze dne na den stát riskantním. Neboli: změní se politika Ruska, změní se přístup EU? Nebude dokončen plynovod Nord Stream II? Co bude s klimatickým zákonem? A co s českou energetikou?
Jako nejrozumnější a nejbezpečnější pro nás dnes vychází udržení uhelného hospodářství, to znamená dostatek těžebních i energetických kapacit. Byť by s přibývajícími léty nesly stále více úkoly záložní a ubývalo jejich využívání „provozních“v základním zatížení. Jenže taková alternativa se brzy stane protizákonnou. Česko a jeho představitelé budou vláčeni po soudech.
A ono se to už děje. Spolek Klimatická žaloba ČR před několika dny podal žalobu na českou vládu. Jejím cílem je dokázat, že úřady „dostatečně nechrání práva občanů“a neplní své mezinárodní závazky ve vztahu ke klimatu. Organizace se odvolává na více než 600 podobných žalob, které probíhají nebo proběhly po celém světě.
Před dvěma lety Ústavní soud v Nizozemsku rozhodl ve prospěch žalujících aktivistů, že vláda musí do roku 2020 snížit emise o 25 procent, vláda plánovala 17 procent. Kvůli globálnímu oteplování „jsou životy, blahobyt a životní podmínky mnoha lidí po celém světě, včetně Nizozemska, v ohrožení“, stálo v rozhodnutí soudu.
Další soudní pře s výsledkem ve prospěch ekologistů proběhly ve Francii, Kolumbii, Pákistánu nebo Irsku. Ve zmíněných případech soudy nařídily vládám určitá konkrétní opatření. Co ale, když někdy příště opatření nebudou možná nebo nebudou účinná? Kdo to půjde odsedět?