Bude ošklivo, rozbilo se ústřední topení
Nebýt pandemie covidu-19, působila by ta zpráva výbušněji. Na konci února publikovali vědci studii, podle níž se Golfský proud pohybuje nejpomaleji za posledních tisíc let. Informace prolétla médii a rozpustila se v záplavě epidemického zpravodajství.
Nebylo divu. 26. února, den po zveřejnění studie o oslabení Atlantické cirkulace, odhalily laboratoře v Česku 14 775 nových případů nákazy covidu-19. Třetí vlna epidemie se blížila vrcholu. Česká vláda právě rozhodovala o zákazu cestování mezi okresy a pohybu mimo katastr obce. Takže varování vědců, že jsme možná na prahu klimatické katastrofy, zapadlo.
Věc je to přitom důležitá. Golfský proud je součástí systému Atlantické cirkulace. Od rovníku na sever přepravuje obrovské množství ohřáté mořské vody, která otepluje vzduch v severní části Atlantiku. Cirkulace pracuje jako gigantické ústřední topení. Teplý proud se drží na povrchu. Cestou k severu voda chladne a klesá hlouběji, kde se změní ve studený proud směřující zpátky k jihu.
Tento koloběh zajišťuje třeba to, že na severu Evropy panují mírnější zimy než ve stejné zeměpisné šířce v Kanadě.
Podle vědců se kvůli rostoucí teplotě na Zemi zrychlilo tání ledovců v Grónsku. Roztátá sladká kapalina ochladí a naředí slanou mořskou vodu, čímž se vytvoří jakýsi „špunt“. V cirkulaci pak nastává „dopravní zácpa“, teplá voda Golfského proudu se začíná hromadit v dolní části severního Atlantiku, což má za následek nárůst teplot v jižní Evropě a u pobřeží USA, a naopak ochlazení na severu Evropy. Spoluautor studie Stefan Rahmstorf, oceánograf a klimatolog z Institutu pro výzkum změn klimatu v německé Postupimi, vyslovil při prezentaci chmurnou prognózu, že bude-li to takto pokračovat, můžeme se přiblížit k bodu zvratu, kdy se proudění zcela naruší.
Jiná zima, jiné jaro
Skeptici se mohou smát, že vědci moc koukali na film Den poté, který popisuje překotné změny klimatu po skokovém zeslábnutí Golfského proudu. Mohou zpochybňovat míru vlivu Golfského proudu na podnebí v Evropě, a tedy i u nás.
Pravdou ovšem je, že průběh letošní zimy byl jiný, než je v posledních letech obvyklé. V únoru napadl v Česku sníh. A neroztál. Dokonce i v Praze a v nížinách bylo bílo, událost léta nevídaná. Dva týdny v kuse v noci i ve dne silně mrzlo. Také kalendářní jaro začalo mrazivými rány. Až poslední březnový den přišlo kratičké oteplení. Zatímco loni v dubnu jsme v Polabí napočítali 17 dní, kdy bylo dvacet a více stupňů, letos přelezla teplota dvacítku pouze o dvou dubnových dnech. Jinak byla zima.
Pamětníci různého věku se navzájem chlácholili, že takovéto jaro je normální, že mnohokrát zažili Velikonoce na sněhu. Pak ale meteorologové oznámili, že letošní duben je nejchladnější za osmdesát let.
Pod dlouhodobým teplotním průměrem bude podle předpovědi i květen. Nic na tom nezmění ani tři uplynulé letní dny, kdy bylo přes 25 stupňů. Dnes má svátek Pankrác, podle lidových pranostik první Ledový muž. Prudce se ochladí a zaprší. Až do konce května podle meteorologů žádné větší teplo nebude. Léto je ještě daleko, na prognózy je příliš brzy. Pevně doufám, že se Atlantická cirkulace umoudří a Golfský proud dopraví teplo tam, kam má. Jde o mou duševní kondici. S rostoucím věkem stále více pociťuji úměru: čím hnusnější je počasí, tím temnější jsou mé myšlenky. A naopak, čím je počasí krásnější, tím světlejší jsou očekávání zítřků.