Soudy nám řeknou, co se nám líbí a co nás vzrušuje
Asi nejen mě zaujal průlomový judikát Nejvyššího správního soudu ve věci svobody reklamní tvorby. V něm soud označil reklamu jedné moravské zastavárny s polonahou ženou jako diskriminační a sexistickou: „Takové zobrazení ženu redukuje na pouhý objekt a vytváří představu, že vnímat a jednat s osobami tímto způsobem je přijatelné.“Provozovatel zastavárny musí zaplatit pokutu 50 tisíc korun. K věci mám několik výhrad.
Zaprvé – kde zůstala ústavní svoboda projevu a právo na svobodné umělecké vyjádření? Žena nebyla zobrazena pornograficky, byla jen méně oblečená, její genitálie nebyly vidět. Někomu se modelka či zpracování reklamy nemusely líbit. Ale proč má estetická kritéria hodnotit soud?
Zadruhé – soud ve stejném rozsudku upozornil, že zákon o regulaci reklamy vymezuje podmínky zakázaného obsahu reklamy matoucím a z ústavněprávního hlediska pochybným způsobem. Takže zákon je matoucí, nejasný, ale to přece v právním státě nemůže být přičítáno adresátovi právní normy – zde drobnému podnikateli. Co měli jako zadavatelé reklamy udělat? Objednat si deset právních posudků, kde by se dozvěděli deset rozličných právních názorů? Kde zůstala předvídatelnost práva?
Zatřetí – za obrovský problém bych pokládal, kdyby se modelka dostala na reklamní plochu proti své vůli, třeba by její fotku někdo ukradl z internetu nebo rodinného alba. Avšak zde šlo o svobodný kontrakt smluvních stran, modelka dostala za práci zaplaceno. Někomu se její práce nemusí líbit, avšak ne každý se může nebo chce živit jako právník nebo úředník. Uvědomují si soudci, jak po této judikatuře modelkám (a modelům) ubude práce? Už slyším z korporátů a reklamních agentur: „Hezkou holku tam radši nedávejme, víte, jak je to dnes ošemetné.“
Začtvrté – pakliže (teoreticky) uznáme, že soudy jsou zde i pro ochranu dobrého reklamního vkusu a že pokuta mohla být i vyšší, tak v dnešní pandemické době, kdy malí a střední podnikatelé kvůli epidemiologickým opatřením padají na ústa, může být její výše citelná. A to zde nehovoříme o dalších nákladech soudního řízení. Satirik namítne, že 50 tisíc není ani polovina platu (tedy platu soudce Nejvyššího správního soudu), nicméně proč zde nestačila sankce symbolická (třeba 500 Kč), nebo se nepřistoupilo k využití institutu, že samotné projednání správního deliktu postačuje k nápravě pachatele?