Zabýváme se trolejovou trakcí i klikou na WC
Při tvorbě veřejného prostoru musíme myslet i na to, jak jej budou využívat další generace, říkají architekti Tomáš Med a Lukáš Pavlík.
Mají za sebou řadu úspěšných realizací. Každá z nich je jiná, ale jedno mají společné. Ať už jde o veřejné prostory před nádražím, rezidenční bydlení na místě staré továrny, či přístavbu školy. „Musíte mít úctu k historii a významu místa a najít řešení přiměřené architektonicky, urbanisticky i ekonomicky,“shodují se pardubičtí architekti Tomáš Med a Lukáš Pavlík.
Vaše kancelář sídlí v Automatických mlýnech, slavné stavbě Josefa Gočára. Je to náhoda?
Med: Ne. Vždy jsme se snažili mít atraktivní místo, nejdřív jsme měli ateliér v domě od architekta Karla Řepy, ale pak jsme se tam nevešli. Když jsme se seznámili s novým majitelem mlýnů, slovo dalo slovo. Dřív tu bývaly šatny.
Jak architekta ovlivní město, odkud pochází?
Pavlík: Každého to ovlivní. Člověk si odmalička utváří představu, jak má vypadat místo, kde žije. Architekt není výjimkou, ale je důležité, aby nasbíral zkušenosti i jinde a měl schopnost se na to místo podívat z nadhledu.
Hodně se věnujete veřejnému prostoru, získali jste ocenění za přestavbu pardubického přednádraží. V čem se liší zakázka, kterou si někdo objedná s jasnými požadavky, od té, která je pro všechny?
Med: Například tím přednádražím prochází deset tisíc lidí denně. Deset tisíc uživatelů, kteří si vás neobjednali a třeba by si vybrali někoho jiného. Je v tom hodně zodpovědnosti, najít řešení, které bude uživatelsky přívětivé, čitelné, nekomplikované, aby to mělo jednoznačný řád provozní i estetický a zároveň aby bylo bezpečné.
Co všechno se musí při takových projektech zohlednit?
Pavlík: Aspektů je řada. Je potřeba být schopen identifikovat všechny podstatné souvislosti a nalézt řešení, které bude životaschopné.
Med: Architekt musí být manažer, musí mít schopnost celou věc řídit. V týmu je při takhle velké zakázce okolo třiceti lidí. Na kontrolním dni řešíte v jednu chvíli se specialistou třeba trolejovou trakci. A za chvíli třeba to, jakou kliku dát na toalety. Musíte něco vědět o trolejové trakci i o těch klikách.
Je těžké vymýšlet projekty, které mají sloužit třeba padesát nebo i více let? Musí architekt hledět do budoucnosti?
Pavlík: Bohužel nemáme žádnou troubu, abychom se podívali. Je těžké předjímat vývoj, nicméně dá se tomu jít naproti tím, že řešení jsou jednoduchá, čistá a ze své podstaty umožní snadnou adaptaci v budoucnosti.
Med: Rádi používáme nadčasové a jednoduché materiály, které nepotřebují za deset let vyměnit. Změnit se může řada věcí, třeba individuální doprava může za čas vypadat jinak. Autonomní auta se testují, možná nebudou potřeba parkovací místa v centrech měst. Čeká nás zajímavý vývoj, ale neumíme ho asi nikdo úplně dohlédnout.
Pavlík: Důležité je i to, že současné stavby jsou často reverzibilní, takže bude možné je snadno změnit na jinou funkci, když bude potřeba.
Je architekt víc umělec, nebo technik?
Pavlík: Na to je těžké odpovědět. Ty věci mají být v rovnováze, tak se pozná kvalitní architektura. Pokud by převážila estetická stránka, už by se to dostalo do roviny čistého výtvarného umění či architektonického gesta, a tam se může stát, že praktická stránka kulhá.
Med: Vnímáme to jako užitné umění. Věc stavíte proto, aby měla funkci, a to, že poskytne i vizuální a prostorový zážitek, musí být v souladu. Pokud si nás někdo objedná, považuje za samozřejmost, že dílo bude perfektně fungovat po technické stránce. A ještě chce estetickou hodnotu a kvalitu navíc.
Jakou roli hraje velikost města nebo místa a jeho historie?
Pavlík: To je jeden z výchozích aspektů. Kontext, souvislosti, množství lidí, kteří to budou využívat. To se významně promítá do konceptu. Hledáme míru přiměřenosti, abychom místo nepřetížili a naopak co nejlépe zhodnotili jeho přirozené kvality. Je to často velmi rozdílné. Na jedné straně přednádraží v krajském městě, na druhé pietní místo v Kunčí.
Med: Kde jde vlastně o to, aby ani nebyl poznat zásah architekta, ale trochu to místo zkultivovat a dát mu zpátky důstojnost.
Pavlík: Pokud se v tom prostředí vyskytuje historická architektura, tak je potřeba správně stopu vnímat, porozumět, nepřevrstvit ji. Chápat historickou a současnou architekturu jako rovnocenné.
Při tvorbě pardubického přednádraží jste museli myslet na to, aby ladilo s unikátní nádražní budovou od Karla Řepy. Jak složité to bylo?
Pavlík: To byla jedna z největších výzev. Člověk cítí zodpovědnost za prostor na desítky let dopředu. Je důležité nic nepokazit, ale naopak přinést novou kvalitu. Hranice je velmi tenká.
Med: Karel Řepa mě provází od základní školy, jeho domy tady ve městě jsou skvělé. Setkávali jsme se s jeho synem Miroslavem Řepou, taky uznávaným architektem. Jako nositel autorských práv po otci s námi vše ochotně konzultoval.
Pavlík: Cítili jsme generační kontinuitu, což bylo velmi poučné.
Tou generační kontinuitou jste mi nahrál na další otázku. Často pracujete na školách nebo školkách. Na co je třeba myslet, když tvoříte prostor, který budou mít další generace pevně spjatý s dětstvím nebo mládím? Mě dodnes děsí hrubý béžový nátěr na zdech.
Pavlík: Možná byste se divil, dodnes tam takové úpravy jsou. V tom je velký prostor pro zlepšování. Prostory zásadním způsobem formují představu o životním prostředí, ve vyšším věku to má vliv i na životní nebo pracovní pohodu. Je to segment, ve kterém by měl být kladen důraz na kvalitní architekturu.
Med: Školství se vyvíjí, mění se i požadavky na to, jak má škola fungovat. Dnes není 19. století, tedy chodba, třídy, pak někde záchody. Dnes je škola organismus, kde žáci či studenti tráví hodně času. Má to být prostředí, které podněcuje chuť se vzdělávat, vytváří prostory pro neformální setkávání mezi žáky i učiteli, pro projekty v menších skupinách.
Pavlík: Školy zároveň bereme jako důležité pracovní prostředí pro učitele.
Med: Spolupracujeme i s akustiky. Když je ve třídě vše dobře slyšet a učitel nemusí křičet, je to úplně jiná práce. Třeba po přístavbě školy v Praze-Čakovicích za námi někteří kantoři přišli s tím, že je po dlouhých letech nebolí po práci hlava.
Velkým tématem poslední doby jsou různé brownfieldy, vy se na výstavbě některých z nich také podílíte. Je tam větší konkurence?
Pavlík: Architektura je obecně ze své povahy konkurenční profesí. Architekti mezi sebou často soutěží. A téma brownfieldů je atraktivní.
Na místě starých továren nejčastěji vyrůstá rezidenční bydlení. Proč? Je to poptávka doby?
Med: Téma přestavby brownfieldů v Česku sledujeme možná pětadvacet let. Ale Evropa se s tím potýká déle a taky tam se především přestavují na rezidenční čtvrti. Ale vždy je to doplněné o další funkce. Například v areálu Tesly, na kterém teď pracujeme, bude i fakulta univerzity, obchodní prostoty, rezidenční funkce je však dominantní. Je třeba říct, že město nikdy není dostavěné. Bytový dům se asi nezmění, ale že se obchodní prostor nepřestaví na něco jiného, není nikde napsané. I naše generace vyrábí další brownfieldy, naše děti budou přestavovat všechny ty obchodní a průmyslové zóny.
Nebudou to mít jednodušší, když je většina budov jako ze stavebnice?
Pavlík: V technické rovině asi ano, ale bude pro ně složitější místo nějak oživit. Starší brownfieldy mívají dlouhodobou historii, což lze v návrhu dobře a smysluplně využít.
Med: I teď se někdy něco špatně nově využívá. Třeba chemičky, kde je kontaminované území, nebo továrny, kde je to samá trubka a ocelová konstrukce. Je to vizuálně atraktivní, jako Vítkovice, ale udržet to čisté a bezpečné, to nejde všude. Stojí to peníze.
Jaký vliv má při přestavbě brownfieldů historie?
Pavlík: Historie se dá vysledovat ve dvou rovinách. Myšlenková, kde jde o zakotvení v povědomí obyvatel, kteří se s místem identifikují. Druhá je ta, že se třeba podaří nějaké hodnotnější prvky zachovat a zapojit je do přestavby.
Jakou roli hraje v moderní architektuře ekologie? A není někdy v rozporu s ekonomikou?
Pavlík: Jak se říká, peníze až na prvním místě. Musíte najít přiměřené řešení nejen architektonicky, ale i urbanisticky a ekonomicky.
Jsou v poslední době zvýšené požadavky na ekologii i od zadavatelů?
Pavlík: Dá se to sledovat i v legislativních podmínkách. To téma už desítky let rezonuje a bude čím dál důležitější.
Med: Často se ale zplošťuje. Omezuje se na šetření energiemi na provoz, poslední dobou se řeší voda. Jde ale i o sociální vazby. Když uděláte čtvrť dobře, tak lidé nebudou mít potřebu to za deset let přestavět či opravit, vnést do toho další energii. I v tom je ekologický přínos. Že vytvoříte komunitu, která má místo ráda a bude ho dlouho využívat.
Což je možná důležitější než ušetřená elektrika.
Pavlík: Ano, v tomhle směru se dílčí kritéria možná trochu přeceňují. Med: Jsou měřitelná, to je jejich výhoda.
Jaká je současná česká architektura?
Med: Obecně si myslím, že je dobrá. Pořád se zvyšuje úroveň, kvalitních ateliérů je čím dál víc. Často se říká, že je málo specifická, že se hledáme, že se ještě díváme na Západ. Ale vidím spoustu realizací, které jsou svébytné a české.
Pracujete ve dvou, vyhovuje vám to?
Pavlík: Výhoda je v tom, že jsme si vypracovali postup formou tvůrčí diskuze nad návrhy, což je dobrá metoda, jak se zbavit slepých cest.
Med: Ve dvou se to lépe táhne, jako doma. Je to vlastně něco jako manželství. (úsměv)