Nemusíme být pořád v roli, večeříme už raději v civilu
Pojí je přes dvacet let přátelství, úspěšná herecká kariéra a nově i film Supernova. Do kin vstupuje kvůli pandemii s téměř ročním zpožděním a Colin Firth spolu se Stanleym Tuccim v něm jako dlouholetí partneři čelí neúprosné diagnóze rané demence jednoho
Role Tuskera, kterému závažnou mozkovou chorobu v raném stadiu objevili, se ujal Stanley Tucci. Charizmatický Američan s nominací na Oscara za film Pevné pouto, známý však hlavně díky komerčně úspěšným snímkům Ďábel nosí Pradu nebo Hunger Games. Novinářům, jak už bývá u amerických herců zvykem, se otevírá při rozhovoru víc než jeho britský kolega Colin Firth. A to dokonce navzdory virtuálnímu prostoru, ve kterém musí kvůli koronavirovým opatřením rozhovor vznikat. Po chvíli se však uvolňuje i Firth, představitel milovaného Marka Darcyho z Bridget Jonesové či koktavého Eduarda VIII. z Královy řeči, a hovoří o úskalích hraní postavy Sama, jenž se musí vyrovnat s partnerovým onemocněním i jeho rozhodnutím, zdali s nemocí dále žít, či nikoliv.
Jak byste se rozhodli vy, kdybyste zjistili takovou diagnózu?
Stanley Tucci: To je velice složitá otázka, takovou situaci si lze jen stěží představit. Já však určitě dokážu pochopit Tuskerovo rozhodnutí. On nechce, aby kvůli jeho nemoci trpěli lidé, které miluje. Nechce žádné oběti a přeje si, aby si jej blízcí pamatovali pro to, kým byl, a nikoliv pro to, kým se stane.
Colin Firth: Je to popravdě asi nejkontroverznější otázka, kterou náš film přináší. Tusker chce rozhodnout o svém osudu, dokud stále může, a je silně motivován tím, že to už možná brzy nepůjde. Přinášíme tak příběh o možnosti zvolit si svůj osud, dokud to jde. Ale co se týče odpovědi, tu vám nedám. Tu mohou zodpovědět jen ti, kteří se v takové situaci skutečně ocitnou.
Tusker nechce být pro své okolí přítěží, přesto si lze jen stěží představit, jak by procházel takovou nemocí o samotě.
CF: Myslím, že by nikdo nechtěl něčím takovým procházet sám. To by bylo brutální. Je skvělé mít v takovou chvíli okolo sebe rodinu a přátele, kteří pro vás chtějí to nejlepší.
Vy máte s podobným onemocněním nějakou osobní zkušenost?
CF: Já ji mám velice blízkou, protože u nás v rodině poznamenala několik generací. I mou sestru. Řekl bych, že je to bohužel velice časté onemocnění, a myslím, že ačkoliv každý s ním nemáme zcela osobní zkušenost, určitě si dokážeme vybavit někoho, kdo je má.
Využil jste nějak toho, že nemoc znáte?
CF: Nevím, jestli jsem toho přímo využil, ale je pravda, že se ve filmu řeší situace, které znám. Například, jaké je to udržet si dobrý a zdravý vztah s člověkem, který má podobnou diagnózu. Ve filmu říkám jednu větu, která mě velice zasáhla, protože jsem ji říkal i své sestře.
Jak zní?
CF: „V tomhle nejsem moc dobrý.“
Trápí vás představa stárnutí a nemocí, které s ním přichází?
ST: S věkem přicházejí témata, která ve vás vyvolávají více úzkosti než dříve. Ztrácet své kognitivní schopnosti je děsivé, protože už pohled na ty, kteří s něčím podobným bojují, je nelehký. Pak jsou tu však na druhou stranu ti, kteří strádají fyzicky, a to není o nic lepší. Prostě určitě nechcete ani jedno, ale ve finále je to asi nevyhnutelné.
CF: Myslím, že na to trochu myslíme všichni. Já sám se každý den v úzkostech ze smrti a stárnutí určitě neutápím. Asi mám takové ty běžné obavy, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že zdraví není samozřejmost, a já si můžu jen přát, aby mé odcházení nebylo příliš kruté a nemilosrdné. Jako je třeba onemocnění Alzheimerovou chorobou.
Asi vás teď podobné otázky pronásledují více než dříve. Oba jste celkem čerstvě šedesátníci.
CF: Ano, tyhle dotazy se v poslední době objevují často. Asi si na to budeme muset zvyknout, Stanley.
ST: Asi ano. Mám to úplně stejně. CF: Já jsem svou šedesátku velmi urputně popíral, ale jakmile nastala ona minuta po půlnoci, věděl jsem, že už nadále nemůžu. A víte, co bylo vtipné? Před dům dokonce přijeli fotografové, aby si toho šedesátiletého nešťastníka vyfotili.
ST: Tak to je opravdu sólokapr.
Vnímáte kvůli věku i proměnu v tom, jak vás obsazují?
CF: Já bych řekl, že jsem téměř vždy ztvárňoval role, které odpovídaly mému věku. Když mi bylo dvacet, hrál jsem samé zamilované, naivní, nadšené. Okolo padesátky přišli ti bilancující, v krizi nebo v bodě zlomu. Teď to tak asi bude pokračovat, omladit mě už asi příliš nepůjde, ale dobré maskérky by ze mě třeba mohly udělat solidního osmdesátníka.
Třeba by se vám to nakonec zalíbilo, kdybyste se do role opravdu ponořil.
ST: Myslím, že já ani Colin nejsme herci, kteří by se nořili do charakteru natolik, že by z něj pak, když vypne kamera, nedokázali vystoupit. Takový styl hraní není pro mě, je to brutálně unavující. Chci si po práci dát normálně večeři jako Stanley Tucci, ne jako nějaká postava. Ale tím se nechci nijak stavět proti hercům, kteří to tak mají. Mně je to jedno, důležité je, abych herci, když jej sleduji, věřil.
CF: Souhlasím. Kdybych byl pořád v roli, nepodám pak před kamerou tak dobrý výkon. Různé herecké metody, které existují, jsou určitě důležité, když si formujete charakter nebo když s hraním začínáte a hledáte si vlastní tempo, styl a disciplínu.
ST: Navíc ta jistá přetechnizovanost může vést k tomu, že se připravíte o spontánnost.
A ta je zde podle toho, co vidíme ve filmu, přítomna dost.
CF: Ano, bylo tam hned několik momentů, které pro nás byly emocionálně velice náročné, přitom jsme to vůbec nečekali.
Možná to souvisí s osobností režiséra Harryho Macqueena?
ST: Ano a nejen s jeho režisérským talentem, ale také jeho scenáristickými schopnostmi. Tak krásný scénář se jen tak nevidí. On je opravdový filmař, jeho první film je skvělý a utratil za něj asi deset tisíc liber? To je přece neuvěřitelné.
CF: Ten příběh je opravdu natolik krásný, i když bolestný, natolik dojemný a tklivý, že se vás prostě nemůže nedotknout. Byla to opravdu výjimečná zkušenost.