Nechci jinam. Štybar si plácl s Quick-Stepem na další rok

Blátivou odyseou na Paříž–Roubaix, kde obsadil 26. místo, pro něj sezona skončila. Ale tentokrát se nedostavil obvyklý pocit úlevy: Uf, mám to za sebou, teď mohu chvíli odpočívat.

Naopak. Zdeněk Štybar by nejradši závodil dál. „Telefonoval jsem sportovním ředitelům, jestli bych nemohl jet tento týden Milán–Turín a Lombardii. Klidně bych klukům pomohl tahat tempo hned od startu. Jenže už by to bylo složité s transportem mých kol.“

Neuspěl ani s nápadem, že by si silničářskou sezonu natáhl startem na třech závodech cyklokrosového Světového poháru v Americe. Opět se šéfové stáje postavili proti.

„Chyběl bych na říjnové týmové poradě, kde mě chtějí mít.“

Proto si tento týden aspoň chodí zatrénovat. I včera byl.

Čím si vysvětlovat takovou podzimní druhou mízu, kterou cítí?

Dost možná tím, že sezonu měl rozkouskovanou onemocněním a zraněními. Když se po zimní léčbě covidu dostával při jarních klasikách do formy, musel s arytmií srdce na operaci. A když se později vrátil a nabral výkonnost při vysokohorském kempu, vzápětí si při smolném pádu zlomil prst.

„Až Vuelta se pro mě stala odrazovým můstkem k formě, kterou jsem pak ukázal na mistrovství světa. Tam jsem prožil nejlepší den v sezoně. Udělal jsem sice taktickou chybu, když jsem se příliš držel van Aerta a van der Poela, jinak jsem mohl spurtovat o stříbro. Ale i sedmé místo bylo pro mě jako vítězství.“

Na kostkách do Roubaix na něj o víkendu nenavázal a ztratil kontakt s čelem závodu, přestože si předtím připadal tak silný. „Měl jsem během závodu trochu rozhozený žaludek. Jídlo jsem do sebe cpal na sílu,“hledal příčiny.

Zatímco předloni měl na kontě za rok 11 396 závodních kilometrů, letos jich stihl nasbírat jen 8 824.

Ovšem je zde ještě jeden důvod, proč Štybar nyní cítí chuť závodit. Skončilo pro něj období pochybností o nové smlouvě. Má jasno.

„Kontrakt sice ještě není podepsaný, ale jsem domluvený s Patrickem Lefeverem (šéfem Quick-Stepu) na další rok,“oznamuje.

Ve více než roční prodloužení smlouvy nemohl doufat, žádnému jezdci po 35. narozeninách Lefevere delší nedává. Přesto zůstal věrný stáji, jejíž barvy hájí od svého příchodu z terénu v roce 2011.

„Ani jsem moc neváhal. Po tak komplikované sezoně by bylo zbytečným rizikem odejít z týmu, kde vše důvěrně znám.“

Tvrdí, že v dresu Quick-Stepu, který je napěchovaný špičkovými jezdci, je neustále motivovaný. „U nás máme jasně dané úkoly na každý závod, ať už jako lídr, nebo pomocník. To mě posouvá dál. Naopak v jiných týmech někteří kluci často řeší ztrátu motivace.“

V prosinci mu bude šestatřicet. Už delší čas je nejstarší mezi českými profesionály první nebo druhé divize. A pokud se potvrdí zvěsti o možném konci kariéry jeho vrstevníka Romana Kreuzigera, zůstane na špici tohoto žebříčku „veteránů“výrazně osamocen.

Najednou i přátelé a známí Štybarovi říkají: Je ti už docela dost let. Jak dlouho ještě chceš jezdit?

„Takové otázky přišly rychleji, než jsem očekával,“přiznává. „Ale já necítím, že jsem na kolenou nebo že bych měl odpočítávat poslední rok kariéry. Nepřipadám si, že bych už byl na hraně. Nemám potřebu jít dělat něco jiného.“

Letos si kromě úspěchu na světovém šampionátu ve Flandrech zapsal ještě páté místo z březnové worldtourové klasiky E3 Saxo Bank. „Určitě mi v bilanci sezony chybí víc dobrých výsledků,“říká. „Tím víc teď mám důvod přes zimu dřít.“

Novou jiskru v něm zažehává rovněž odlišný styl závodění přicházející s novou generací.

„Na mistrovství světa došlo k prvním nástupům favoritů už 200 kiláků před cílem. A teď na Coppa Bernocchi jel Remco Evenepoel 130 kilometrů v úniku. Závodní styl a dynamika se mění, je to často tvrdé, ale pro mě je to zase jiný náboj.“