Úspěch Dívky ve vlaku už se nezopakuje. Měla jsem štěstí
Filmová adaptace knihy Dívka ve vlaku její autorku Paulu Hawkinsovou před lety katapultovala mezi pětadvacítku nejbohatších spisovatelek současnosti. O tehdejším úspěchu i novém románu Pomalu hořící oheň hovoří v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES.
Patnáctiletou novinářskou praxi Paula Hawkinsová nezapře. Věnovala se hlavně tématům finančním a ekonomickým, zájem o psaní spíše fikčního charakteru ji však pronásledoval od začátku.
MF DNES odpovídá Hawkinsová ze svého dublinského domova, kam se přestěhovala po mnoha letech z Londýna. Na otázky reaguje bryskně, odpovědi formuluje s rozmyslem a nevyhýbá se nepříjemným tématům.
Třeba když vzpomíná, jaké to bylo vyrovnat se po globálním úspěchu Dívky ve vlaku s nepříznivým přijetím jejího druhého románu Do vody, ve kterém doslova ze dna řeky vyplouvají na povrch letitá tajemství obyvatel městečka Bedford.
Nezapochybovala jste tehdy, jestli dál pokračovat s psaním?
Nikoliv, je to přece moje práce. Pro srovnání – taky nedáte výpověď jen proto, že máte zrovna špatný den nebo vás šéf kvůli něčemu zkritizoval.
Přesto ta nechválící slova asi příjemná nebyla.
To určitě ne, ale jsem duší spisovatelka, psaní miluji, a pokud něco milujete, musíte to dělat. Jen jsem prostě poté věděla, že teď některé věci napíšu nebo udělám jinak.
Takže si z té kritiky něco odnášíte?
Některé postřehy kritiků jsou na místě. Proto recenze, tedy ty novinové, čtu. Vždy je ale potřeba myslet na to, že jde primárně o texty psané pro čtenáře, aby se o té knize něco dozvěděli, nikoliv texty psané pro mne osobně.
Někteří čtenáři se rozhodují podle první stránky, když si vybírají knihy. Myslíte na to?
Uvědomuju si, že první stránka je velice důležitá. Dělá první dojem a ten je pokaždé jen jeden. Měla by se tudíž čtenáře dotknout, nějak jej zaujmout, takže si na ní dávám záležet. Finální verze první stránky nakonec nikdy není tou první, kterou jsem v rámci daného příběhu napsala.
V Pomalu hořícím ohni vyprávíte z mnoha perspektiv. Je to pro vás jako autorku napínavých příběhů výhodnější?
Je to určitě skvělý nástroj pro budování napětí a postupné odhalování zápletky. Navíc i ve skutečnosti můžeme mít na různé věci tisíce pohledů. Ty stejné momenty zpravidla prožíváme každý jinak, třeba jen o trochu, ale přece. Já si v různých životních situacích vždycky představuju, jak by asi jednal ten či onen člověk.
Takže nevěříte v jednu objektivní pravdu?
Ve smyslu lidského prožitku ne. Všichni občas máme tendenci dělat z naší pravdy tu jednu jedinou. Víte, lidé se mě často ptají na roli „nespolehlivého vypravěče“v literatuře – jenže upřímně, nejsme nespolehlivými vypravěči vlastně trochu všichni?
To asi ano, jen vy jako autorka musíte mít v hlavě těch perspektiv hned několik a všechny by měly působit uvěřitelně.
Naštěstí je tam nemusím mít pořád. Jen ve fázi, kdy jejich charakter zblízka poznávám, abych dokázala napsat uvěřitelný příběh. Aby čtenář neměl pochyby o jejich motivacích. Když je takto využiju, pak je jednoduše vypustím a činím tak moc ráda.
Takže nepatříte mezi autorky, co se svými hrdiny rády nadále žijí?
To vůbec! Rozhodně mi nechybějí, ani o nich dál nepřemýšlím.
Zásadním tématem nové knihy je pomsta a odplata. Cítila jste sama někdy takovou potřebu vzít spravedlnost do svých rukou?
Řekla bych, že ten pocit zná asi každý z nás. V mém případě ale vždy zůstalo jen u tohoto pocitu. Jako spisovatelka se totiž mohu kdekomu pomstít na stránkách knih a je to zcela bez následků. To mi stačí.
Několik knih jste napsala pod pseudonymem Amy Silver. Jsou to o dost idealističtější příběhy než ty, které píšete za sebe. Co vás k tomu vedlo?
Byla to prostě zakázka. Vydavatel se mi ozval s tím, jaký příběh si představuje, a já ho podle toho napsala. Nebylo na tom nic tvůrčího ani autorského. Proto i ten pseudonym.
Údajně jste ale i do těchto knih navzdory tomu, že mělo jít o romantické a odlehčené čtení, vždy propašovala trochu temnoty.
Je to tak, ale nevím proč. Už jako dítě mě fascinovaly temné příběhy. Moje máma jich dokázala vyprávět desítky. Často byly o jejím vyrůstání na farmě v Africe. Byly plné nebezpečí, ale také vzrušení a to mě bavilo.
Jezdíte ještě někdy do Zimbabwe, kde jste vyrostla?
Samozřejmě! Rodiče tam stále žijí ve stejném domě. Já už bych se ale vrátit nechtěla. Pro mnohé lidi je tam život pořád velice složitý. Na britských ostrovech mi to vyhovuje a jsem spokojená.
I přesto, že už možná nikdy nepřijde takový úspěch jako s Dívkou ve vlaku?
I přes to. To bylo jen jedno velké štěstí.