Proč prestiž Velké upadá
Trenér Holčák o zítřejší obhajobě triumfu s Hegnusem i úbytku financí z Velké pardubické
Akce a rychlost. Tyto dvě věci ho odmala přitahovaly. Když byl menší, chtěl se stát vodním, horským nebo leteckým záchranářem. Nakonec Radek Holčák po škole nastoupil k tátovi Františkovi a učil se trénovat koně. Lepšího mentora než pětinásobného šampiona Velké pardubické mít nemohl. Radek jako trenér Velkou vyhrál dvakrát. Naposledy loni s Hegnusem, kterého zítra vyšle za obhajobou.
„Je mu sice třináct, ale pořád je nachystaný velmi dobře,“říká.
Zítra odpoledne na žokeje čeká tradičně 6 900 metrů dlouhá steeplechase s 31 překážkami. Jen ty překážky nejslavnějšího domácího dostihu už nevzbuzují takový respekt. I obávaný Taxisův příkop byl před letošním ročníkem upravený pro větší bezpečnost koní. Do dostihu se jich vydá pouze 18, kromě slovenských žádný ze zahraničí.
A poslední věc. Podruhé za sebou se Velká pardubická pojede o tři miliony korun, tedy o dva miliony méně, než jaká byla dotace před koronavirovou pandemií. Prestiž nejslavnějšího českého dostihu upadá.
Kdyby se Hegnusovi povedlo triumf obhájit, majiteli by vydělal 1,2 milionu. Dotace dostihu jsou tři miliony korun proti dřívějším pěti. Co s dostihem dělá už druhý rok po sobě značně sražená dotace?
Určitě ho to degraduje skoro až na normální provozní dostih. Říkat dneska, že je Velká pardubická nejtěžší dostih v Evropě nebo že je to významný evropský dostih, to už vážně neplatí. Místo aby se dotace navyšovaly, ony se snižují. Už dříve byly prize money pro cizí účastníky nezajímavé, co teď? V Anglii a Francii se za tohle běhají trochu lepší dostihy, ale rozhodně ne ty významné. Jezdit k nám za tyhle peníze je pro ně nezajímavé.
Člověk se na Velkou chystá roky, dře. Koně se na ni chystají ne měsíce, ale opravdu roky. A na to, že by dostih měl mít úroveň, že se o něm pořád hlásá, jaký je to poklad, tak je to bída.
Jak moc Velké chybějí zahraniční účastníci?
Záleží na úhlu pohledu. Chybějí i nechybějí.
Když je dostih, co se dotací týče, v takhle slabé skupině, přijedou podobně jako v posledních letech jenom výletníci za dobrodružstvím. To jsou lidé a koně, kteří neudělali díru v Anglii ani jinde. Sem přijedou na pozvání, pobavit se. Takoví koně tady nechybějí, protože pak dělají jen paseku, když spadnou pod nohy koni, který se na Velkou dlouho chystá.
Chybí tady kvalita, hrozně moc. Takový dostih by si zasloužil, aby byl mezinárodní, abychom se o vítězství nervali furt mezi sebou. Zasloužil by si větší prestiž, zahraniční trenéry zvučných jmen, jezdce, koně, kteří něco dokázali, mají zvuk. Aby se o dostihu psalo i jinde než u nás.
Velká pardubická je jméno, značka, kterou zná každý. Denně se potkávám s lidmi, se kterými se nebavím o dostizích. Ale přijde říjen a všichni se baví o Velké: Kolik tam máš koní, kdo ti na nich pojede, hodně štěstí... I po Velké to ještě dlouho doznívá a asi není v republice člověk, který by o Velké neslyšel. V tomhle je ta značka strašně silná, ale bylo by dobré na ní pracovat a udržovat ji. Já k Velké vždycky vzhlížel jako k Olympu, k vrcholu, ale teď ta prestiž jde hodně dolů, vnímám to.
Čím vlastně ty nižší peníze z dotací nahrazujete?
Čistě prize money jdou za majitelem. Já jako trenér, podobně jako jezdec, mám procentuální ohodnocení. Ale jak říkáte, je rozdíl, jestli dostanu procenta z milionu, ze tří nebo z pěti.
Právě. Takže jak to řešíte?
Nahrazujeme to všemožně. Výsledek je takový, že peníze strašně chybějí. Když vidíte, jak se všechno zdražuje, jak šla za posledních deset let inflace nahoru, dýchá se nám čím dál hůř. Mám velké štěstí, že mám za zády hodně tolerantní, ušlechtilé a velmi přátelské majitele. Vycházejí mi hodně vstříc a dost mi pomáhají. Ale i tak se musím živit ještě jednou prací – zemědělstvím.
Jinak to nejde. Udržuju louky a krajiny, musím k tomu mít zemědělskou techniku. To jsou věci, kterými se dnes živím už z 50 procent. Koně mám rád, ale abych to utáhl a mohl fungovat ve stáji, musím mít ještě jednu práci. Musím mít něco, čím dostihy zadotuju, a jen doufám, že se to jednou změní.
Zítra za obhajobou vyšlete Hegnuse. Jak se připravuje obhájce na Velkou pardubickou?
Vlastně docela standardně, podobně jako loni, předloni a ještě o rok dřív. Systém je stejný, maximálně trochu víc přihlížíme k tomu, že je o něco starší.
Jinak je to podobné jako u profesionálního sportovce? Hlavně nic před vrcholem sezony neměnit...
Přesně tak, v tomhle je to úplně stejné, jede furt ve svém zaběhnutém systému. Musí mít klid na trénink, pohodu, maximální soustředění, protože tu práci musí odmakat. Jediný rozdíl je v tom, že s věkem máme častější veterinární prohlídky, dozor. Už je to starší pán.
V únoru oslavil třinácté narozeniny. V jaké formě proti loňskému roku je?
No ve slabší. Můj pohled je, že do 11 let kůň zraje. Od osmi do jedenácti je na vrcholu, pak už jde výkonnost dolů. I já na něm viděl, že v 11 letech měl top formu.
To ale kvůli zdravotním problémům nemohl běžet.
Bohužel. Loni už byl o něco slabší, přesto vyhrál a teď jsme dělali všechno možné, abychom aspoň na tu loňskou formu navázali. Ale je to přirozené, s věkem slábne houževnatost, flexibilita, regenerace trvá trochu déle. Rozhodně na to, že je mu třináct let, je pořád nachystaný velmi dobře.
Bude to v neděli jeho poslední Velká pardubická?
Má svého majitele, který o všem rozhoduje, ale za mě jako za trenéra určitě. Nemá si co dokazovat, věk už by hrál velkou roli.
V minulosti se Hegnus dost pral se zraněními. Sám jste o něm řekl, že je porcelánový. Teď žádné problémy nemá?
Teď je všechno O. K., musím zaklepat. Absolvoval dost poctivou a tvrdou poslední fázi přípravy, záměrně jsme vynechali závody a všechno soustředili na domácí trénink. A hlídali jsme ho.
Každý měsíc přijel doktor, který udělal rentgeny, sonografické vyšetření šlach, úponů a vazů. Servis měl vážně jako vrcholový sportovec. Má vlastního fyzioterapeuta, absolvuje akupunkturu...
Má asi lepší podmínky než ostatní koně, ne?
Určitě. Servis měl daleko lepší, komfortnější a profesionálnější než další koně. Ale je to proto, že běží hodně těžký dostih, má svůj věk a potřebuje to. Zároveň je to i určitá prevence, aby byl připravený.
Už loni jste říkal, že ho budete trénovat jen v případě, že bude mít znovu na vítězství. Ne aby sebral peníze za poslední místo. Platí to?
Jednoznačně. Potřebovali bychom – a nebude to asi žádné tajemství – trochu měkčí půdu. Starší kůň potřebuje, aby byl dostih silový, aby byl o zkušenostech. V opačném případě, kdy je půda tvrdá a rychlá, nahrává přirozeně mladším koním. Roli bude hrát i štěstí. Bude potřeba, aby se nám podobně jako loni vyhnuly všechny kolize a my prošli dostihem stejně hladce. Takže štěstí, zdraví, dobrý průběh a jdeme na to.
Spokojený budete s obhajobou triumfu?
Spokojený budu, když budeme do pátého místa. Ale samozřejmě děláme všechno pro to, abychom vyhráli.