Váš syn bude žít jen pár týdnů
Hokejista Ondřej Buchtela ve 20 letech zemřel na rakovinu srdce. Maminka Eva o něm vydává knihu
Jsme na nábřeží v Ústí nad Labem, pozvolna se stmívá. „Tady to mám nejradši. Vezla jsem sem Ondru na vozíku, když už na tom byl špatně. Chtěla jsem, aby se naposledy dotkl vody v řece,“vypráví Eva Buchtelová, zatímco kolem ní pobíhá pes jménem Buchtič. Osmnáctiletá dcera Johanka prý chtěla psa odmalička. „Ale až po Ondrově smrti, jsem řekla: Tak dobře.“
Proč se vlastně vaše kniha jmenuje Zemři a povstaň?
Bylo to Ondrovo tetování. Nápis, který si nechal udělat na paži, když mu bylo šestnáct. No, moc se mi to nelíbilo, a když to viděl manžel, tak jen protočil oči a mávl rukou. (usmívá se) Ale ten nápis je taková nit, která se táhne celým příběhem v knize a zároveň vzkaz pro mě: Zemři a povstaň.
O čem kniha je?
Je to Ondrův příběh o tom, jak odešel ve třinácti na internát a hrál za Piráty Chomutov, jeho zážitky z mládežnických reprezentací, přechod do dospělého hokeje. A pak období, kdy se objevila nemoc a Ondrův odchod. V posledních kapitolách popisuji, co jsem po jeho smrti zažívala.
Proč jste se rozhodla jeho příběh sepsat?
Sám Ondra, když byl ještě zdráv, říkal: Mami, jednou napíšu knihu. Tak jsem se toho chopila já. Ondra o tom věděl, byl rád, sám mi některé pasáže diktoval. Půl roku po jeho smrti jsem jela vlakem do Prahy a poslouchala hudbu ze svého playlistu a najednou začala hrát píseň Karla Gotta Jdi za štěstím. Nemám ji v playlistu uloženou. Cítila jsem, že je to pro mě vzkaz, abych se do toho opravdu pustila. A taky jsem chtěla, aby lidi zjistili, co se tehdy vůbec dělo třeba v okamžiku smrti a co prožívám já. Spousta lidí se vám totiž vyhýbá.
Možná se lidé bojí a myslí si, že o tom nechcete mluvit.
Ano, smrt je stále tabu. Nikdo s vámi nechce sdílet to, co se děje po odchodu dítěte. Ve společnosti je zažitá představa, jak byste se asi měla cítit. Někteří dělají, jako by se nic nestalo, a vyprávějí jen o sobě. V knize je popsáno, jak jsem to prožívala já. Každý si zde ale najde svůj příběh: někdo profesionální sport, jiný odchod blízkého nebo přijetí smrti. A výtěžek z knihy půjde na Nadační fond dětské onkologie Krtek. Nemocným dětem, takhle by si to Ondra přál. On totiž miloval děti.
Povězte, kdy vůbec poprvé syn zjistil, že s ním není něco v pořádku?
Loni v dubnu trénoval s Bílými Tygry Liberec, moc se tam chtěl udržet, aby ho neposlali zpět do Benátek. Ale najednou začal kašlat krev. Myslel si, že mu praskla nějaká cévka. Také se hodně zadýchával, objednala jsem ho na vyšetření do nemocnice, kde mu udělali i rentgen plic. A pak mi volal doktor: Paní Buchtelová, to není rentgen úplně zdravého člověka.
Co bylo potom?
Byl hospitalizován na zápal plic, propustili ho domů, ale později se mu udělalo tak špatně, že mu jeho přítelkyně Anička zavolala sanitku. Z liberecké kardiologie mi pak volali, že měl záchvat, jeho stav je vážný, ale stabilizovaný a převážejí ho do VFN Karlovo náměstí v Praze. A 18. května jsme tam za ním přijeli.
A tam jste se dozvěděli diagnózu: zhoubný nádor na srdci.
Ano, přišel za námi doktor, který měl na vizitce Vedoucí lékař paliativní péče. A řekl nám: Váš syn bude žít jen pár dnů až týdnů.
To muselo být strašné.
Začalo nám nejtěžší období v životě. A zároveň období, kdy jsem opravdu žila tady a teď. Prožíváte to nejtěžší, ale víte: teď je to skutečnost, tohle je podstata. Šla jsem se projít po nábřeží a uvědomovala si krásu stromů, to, jak proudí řeka. Pak šla do nemocnice a koukala na tabulky: saturace 77, makej, ať je tam aspoň 90. Teď se mu dobře dýchá, zítra má biopsii... Na nic víc nemyslíte. Pořád máte naději. Doufáte v zázrak.
Prý jste hledali léčbu i v zahraničí, je to tak?
Ano, Ondrův dobrý kamarád, hokejista Jakub Lauko, nám doporučil svou příbuznou v Itálii z oddělení paliativní péče. Ale nádor metastázoval do plic, bylo to rychlé.
Jak svou nemoc a blížící se smrt Ondra bral?
Velice statečně, on byl bojovník. Strach měl hlavně o nás. Věděl, že odchází. Samozřejmě mu jako chlapovi nedělalo dobře, když ho Anička musí vozit na vozíku, ale pořád se usmíval, rád vtipkoval.
Povídejte.
Jednou jsem se ptala paní doktorky, zda by Ondrovi mohla předepsat vitamin C v infuzích, a sestřička z legrace říká: Ondra vypadá jako Leonardo DiCaprio, ten vitamin C rozhodně musí mít. Pak jsem to vyprávěla Ondrovi: Prý vypadáš jako DiCaprio. A on: Hm, ale z filmu Revenant: Zmrtvýchvstání.
Měl nějaké poslední přání? Chtěl ještě něco vidět, zažít?
Těšil se, že půjde za kamarády na hokejbalový turnaj na Bukově, to už nestihl. A taky mi řekl: Mami, já bych si dal nutellu. Tu už jsem mu přinést ale nestihla, nastal kolaps.
Bála jste se toho, zda netrpí?
Umírání jsem se bála, ale netrpěl, bylo to rychlé. Paliativní tým je tak nastavený, že vás bolesti ušetří.
Co jste synovi řekla na rozloučenou?
Běž domů, cesta je volná. Přetransformováváte mateřskou lásku a dáváte mu volnost.
Nenapadlo vás: Proč se to stalo zrovna jemu? Proč zrovna naší rodině?
To ne. Víte, já sice nechodím do kostela, nečetla jsem Bibli, ale považuji se za věřícího člověka. Pro někoho to bude znít divně, ale já jsem cítila, že to není poprvé, kdy přicházím o dítě. Že je to je napříč inkarnacemi úděl rodu. Říkala jsem si: Vždyť tuhle bolest znáš.
Co vám pomohlo takovou bolest zvládnout? Právě vaše víra?
Moje duchovní síla a regresní terapie s úžasnou Simonou Láskovou. Najednou se díváte na smrt jinak a nevidíte to jako oběť.
Setkáváte se s tím, že někdo nepřijímá smrt tak jako vy?
Jistě. Každý má svoje vnímání smrti. Já nenabízím univerzální pravdu, ale jen svůj vlastní prožitek a příběh. Nechci nikoho předělávat, lidé mi nemusí věřit. Když mi čtenář napíše, že není spirituálně zdatný, ale vzpomněl si u mé knihy na maminku, tak to není málo.
Na začátku knihy píšete: Věnováno milované dceři Johance.
Pro ni to bylo velmi náročné období. Poprvé Ondru ztratila, když odešel ve třinácti na internát hrát hokej. Teď odešel znovu. Ztratila parťáka a my přestali žít rodinný život, na který jsme byli zvyklí. Jezdili jsme společně na Ondrovy zápasy, fandili. Tolik si chtěl jednou zahrát za Bílé Tygry Liberec.
Při našem povídání jste zmínila i Aničku, Ondrovu partnerku, s níž vychovával jejího syna.
A byl úžasný táta. S Alexem měl velmi silný vztah a díky němu mohl zůstat dítětem. Vzpomínám si, že i když už se mu špatně dýchalo, poslal na WhatsApp zprávu, kde si zacpal nos a legračním hlasem spustil: Rozkaz pro Alexe! Ministerstvo čistých gaučů a uklizených domácích pokojíčků vyzývá, aby si šel Alex dolů uklidit, děkuji… S Aničkou i Alexem se dál vídáme, Alík je často u nás, jsem za to ráda.
Je něco, co byste poradila rodičům, kteří také přijdou o dítě?
Necítím se v pozici, abych mohla někomu radit. Popisuji pouze svůj příběh. Možná jen, aby pochopili, že odchod dítěte má hlubší souvislost, kterou zatím neznají. Že si děti nepřejí, aby jejich blízcí truchlili. Ano, smrt dítěte bolí. Ukrutně bolí. Ale možná dám některým rodičům naději, že to, co prožívají oni, zažil i někdo jiný. Ať to přijmou.