Vychovala 22 malých dětí
Pěstounka nemohla mít vlastní děti, tak adoptovala Romy.
OBRNICE Bylo jí 27 let, když se Daniela Cincibusová od lékařů dozvěděla, že nikdy nebude mít děti.
Pak jí jednoho dne ukázali fotku čtyřletého chlapečka Patrika, jehož už několik pěstounů vrátilo do ústavu, protože neměl nožičku a oni péči o něj nezvládali. Jela se na něj podívat.
„Ahoj mami, ty už sis pro mě konečně přišla?“zeptal se Daniely chlapec s dětskou protézkou na pahýlu nohy. Rozplakala se, protože věděla, že právě našla syna. Ještě ten den s ním odjela domů.
Patrik byl Rom, navíc handicapovaný a celé okolí Danielu odrazovalo. Dnes je z Patrika ředitel ústavu pro postižené děti na Zlínsku.
Podobných scénářů s happy endem na konci napsala Daniela celkem devět. Tolik romských dětí si jako pěstounka vzala, o dalších 13 dětí, z nichž sedm bylo v pěstounské péči, se starala spolu s manželem.
Dohromady pečovala o 22 dětí, z nichž nejstarší už dávno oslavilo padesátku. Zcela bez nadsázky se tak dá říct, že vychovala dvě fotbalová mužstva. „Všechny mé děti vystudovaly. Jsou přinejmenším vyučené a žádné z nich není nezaměstnané a nepobírá sociální dávky,“oznamuje paní Daniela. Sama má v sobě jen kapku romské krve. Jediný Rom v rodině byl její dědeček.
„Tenkrát o romské děti nikdo nestál, byly jich plné ústavy. Mě to pobuřovalo a bylo mi jich líto. Záměrně jsem si tedy Romy vybírala,“vysvětluje, zatímco ve svém bytě v mosteckých Obrnicích vaří kávu.
První byla Terezka
Sama jako nejstarší ze sedmi dětí v zemědělské rodině na Moravě byla vedena k tvrdé práci. Daniela přitom toužila studovat. Sen stát se učitelkou zhatilo členství rodiny v jednotě baptistů, které komunisté trpěli se skřípěním zubů.
Vystudovala tedy geodézii, třebaže k ní nikdy netíhla. Když se dozvěděla smutnou pravdu o své neplodnosti, zatoužila alespoň s dětmi pracovat. V Chvalčově na Kroměřížsku získala místo v SOS dětské vesničce. Tam se ujala svého prvního dítěte, Terezky. „Bylo jí tři a půl roku. Podle lékařů se nevyvíjela optimálně. Byla totiž citově deprivovaná z toho, že ji odebrali z rodiny, kde byla už sedmým dítětem a jejíž rodiče byli závislí na alkoholu,“vzpomíná Daniela.
Rozhodnutí stát se pěstounkou bylo ale obtížné. „Vzala jsem si papír. Na jednu stranu napsala, co získám, a na druhou, co ztratím. Byla jsem tehdy velmi společensky činná. Zpívala jsem ve sboru, ve filharmonii Brno, to vše by byla ztráta. Dále ztráta nezávislosti, svobody, času a peněz. A druhá strana papíru byla téměř prázdná,“připouští paní Daniela.
První týdny s dítětem byly podle ní smutné. Romské děvčátko si zvykalo těžce, bálo se. „Doma se mnou tři týdny nepromluvila ani slovo. Vymyslela jsem na ni fígl. Dala jsem jí gumovou kočičku, aby tedy komunikovala s ní. A já že budu na Terezku také mluvit jen skrze kočičku. Vždycky jsem řekla: ‚Terezko, řekni kočičce, že budeme papat.‘
Náhle se v ní cosi zlomilo a přilnula ke mně tak silně, že jsem ani nemohla jít na záchod, aby se Terezka nerozbrečela,“směje se při vzpomínce Daniela.
Že si vzala romské dítě, málokdo chápal. „Ptali se mě, jestli mi nevadí černý děcka. A já dodávala, že ne, že se mi to hodí k příjmení,“vysvětluje Daniela, rodným příjmením Cigáňová. V průběhu let přitom Daniela zjistila, že romské děti jsou jiné, nikoliv však horší než bílé. „Jsou citově vřelejší a živelnější,“vyjmenovává Cincibusová.
Za tři měsíce do rodiny přibyl již zmíněný Patrik. A po dalším půl roce trojice sester Andrea, Jana a Helena. Během jednoho roku se Daniela starala o pět nových romských dětí. „Když jsme šli ven, tak než jsem oblékla poslední, první už bylo počurané,“usmívá se Daniela.
Pak ale zvážní. Před několika lety přišla o ledvinu a od té doby třikrát týdně dojíždí na dialýzu.
Další rok do rodiny přibyl už devítiletý Mirek, který měl výchovné problémy. I s tím se Daniela vypořádala. Předposlední dítě si přivezla domů 23. prosince, nemělo ani rodný list. Začala mu říkat Tomáš, ale mnohem později se dozvěděla, že se jmenuje Marek. Chlapec slyší na obě jména. Dnes je mu 38 let a působí jako pianista v Amsterdamu.
Ostatně, ani Danieliny další děti si nevedly špatně. Helena je zdravotní sestra, Kamil je varhaník, další dcery pracují v mlékárně či pekárně. Aby dětem ještě lépe porozuměla, vystudovala Daniela ještě speciální pedagogiku. Největší facku život Daniele uštědřil, když v roce 1991 zmizel její manžel, psychiatr a vystudovaný kněz Petr Brázda. Manželovo tělo našli policisté v řece. Jeho smrt dodnes nebyla objasněna. Dnes je Daniele 70 let a žije sama na sídlišti. Ve vitríně má cenu Roma Spirit, kterou jí v roce 2015 udělila Otevřená společnost.