Zemanova devátá symfonie
Deváté a zřejmě předposlední vánoční poselství přednesl Miloš Zeman v roce, který byl do značné míry jeho rokem.
Symfonie znamená souzvuk více tónů či zdrojů zvuku, obvykle libozvučný. Vánoční poselství Miloše Zemana, jak jsme si na ně za dobu jeho prezidentování navykli, jsou také takovým souzvukem, obvykle ale spíše kakofonickým.
Prezident sice v závěru svých svátečních promluv obvykle popřeje posluchačům naplněný život, radost z práce nebo něco podobně bohulibého, ale předtím do nich čtvrt hodiny hustí – jak jinak než z hlavy – údaje o míře nezaměstnanosti, růstu ekonomiky, průměrné mzdě, objemu veřejných investic nebo úspěších ekonomické diplomacie. Prostě taková trochu okomentovaná Statistická ročenka.
Zeman hned v prvém roce svého prezidentství posunul tradiční novoroční projev hlavy státu z 1. ledna na 26. prosinec, což byl sice také tradiční termín, ale už strašně, strašně dávno. Proč se tak rozhodl, když na tento sváteční termín v čase vánočního klidu, usebrání a vzhlížení k vyšším hodnotám plánoval naroubovat ryze nesváteční, spíše výčtový či výkazový styl promluv, je dodnes záhadou. Ale při předposledním poselství už skoro nemá smysl o tom přemýšlet. Důvody, proč si právě letos poslechnout prezidentovo poselství, byly hlavně dva.
Prvním důvodem bylo, že loni Zeman snad poprvé koncipoval projev víceméně monotematicky, s dominantním tématem covidu coby apokalypsy zdravotní, ekonomické i společenské. To v čase Vánoc, notabene před další, ještě horší apokalypsou jarní, mělo větší smysl než jeho obvyklé statistické výčty a výkazy. Kdo ale čekal, že Zeman tento žánr zachová, byl zklamán: letos to bylo opět „ze zahraničí“, „z ekonomiky“či „a co je nového v energetice?“.
Zajímavější byl proto bilanční projev z jiného důvodu: že to byl letos do značné míry Zemanův rok. Hned na začátku roku prezident vyložil na stůl karty, z nichž vyplývalo, že koalici stran považuje za podvod na voličích a že vlastně jediný, koho je po podzimních volbách ochoten jmenovat premiérem, je jeho spojenec Andrej Babiš. Kolem těchto Zemanových postulátů se vlastně točila celá volební kampaň. Pak volby přinesly překvapení, následně národ několik týdnů sledoval prezidentův boj o život, nato „vstal z mrtvých“a zahrozil, že jednoho ministra nikdy nejmenuje, ale nakonec nečekaně rychle couvl a navázal až překvapivě vlídný vztah s Fialovou vládou.
A jak tyto proměny, piruety i zmrtvýchvstání dokumentovalo vánoční poselství? Předně bylo z vizáže a rétorického výkonu prezidenta zjevné, že je Zeman plně zpět a ve formě. Vrátila se mu bojovnost, s níž tepe americký appeasement v Afghánistánu či evropský Zelený úděl včetně nešťastné Grety. A při tom všem se tradičně moc nepáře s detaily či fakty a spoléhá na svou sloní paměť.
Pokud jde ale o domácí politiku, byl i ve vánočním poselství patrný jeho obrat. Ještě loni tehdejší opozici tvrdě kritizoval, dnes její vládu spíše hladí po srsti, jen jí nesměle radí, kudy by se měla ubírat. Vezměme to na vědomí: Zeman píše do čítanek poslední stránku svého politického příběhu a chce, aby ta stránka byla pozitivní.