Z Ruska je země živená vztekem, exportuje strach
Rusko je posedlé minulostí. O budoucnosti se už nemluví. Dějiny a návrat k vítězství v roce 1945 se staly náboženstvím, říká politolog Sergej Medveděv.
Je považován za jednoho z nejpřesnějších diagnostiků psychického rozpoložení současného Ruska. Podle Sergeje Medveděva je to země živená vztekem. „Je vlastně úžasné, jak dobře dokáže Putin hrát s tak špatnými kartami. Protože objektivně je Rusko slabá země,“říká známý politolog a historik.
Zaujalo mě vaše tvrzení, že v současném Rusku byla historie povýšena na úroveň náboženství. Jak k tomu došlo?
Je to otázka poslední dekády, která se nese v duchu velkého zarovnání společnosti, veřejného života a paměti. Je to podobné jako politika glajchšaltování ve 30. letech v Německu. Všechny mechanismy společnosti se musí sladit, aby pracovaly ve stejném tempu. V intelektuální sféře, v umění, v kinematografii a také ve výkladu dějin. Historie je totiž velmi užitečný nástroj pro ukáznění společnosti a ospravedlnění současného režimu i jeho zahraniční politiky.
Pokud se dějiny staly náboženstvím, jaká jsou jeho hlavní božstva?
Tím nejvyšším je Vítězství. Vítězství nad Německem je to, co ospravedlňuje postavení Ruska ve světě. Je to nová věc, protože země své postavení ztrácí. Sovětský svaz se mohl pochlubit špičkovou vědou, vesmírným programem a po většinu 20. století představoval moderní alternativu k západní civilizaci. To vše bylo ve 21. století ztraceno. Rusko není přitažlivý vzor. Nemůže se pochlubit úspěchy na poli vědy, technologií ani sportu. Z ekonomického hlediska nic neznamenáme. Naše ekonomika je velká asi jako ekonomika Texasu. Vojensky nás zastínila Čína, USA a NATO. A tak zbývá jen politika symbolů. Největším z nich je nepopiratelné vítězství Ruska v druhé světové válce. To je náš trumf v zahraniční politice. Jenže přestává fungovat. Na světové scéně se objevili hráči, které to nezajímá. Tureckému prezidentovi Erdoganovi nebo brazilskému prezidentovi Bolsonarovi je jedno, že jsme vyhráli druhou světovou. Je to politika upadající globální velmoci.
Pamatuji si přehlídku na Den vítězství v Doněcku. Překvapilo mě, jak moc to lidé prožívají. I ti, kteří se narodili dávno po válce.
Ano, je to jako náboženství, mýtus. Lidem to dává důvod, proč žít. Utváří to jejich identitu. V Doněcku navíc skutečně přehrávají rituály druhé světové války. Za války při jedné přehlídce vedli centrem Moskvy německé zajatce a za nimi jely kropicí vozy a umývaly po nich asfalt. To samé jsme viděli v Doněcku, když vedli městem ukrajinské zajatce, také po nich umývali ulice.
Říkáte, že vítězství nad fašismem je klíčovou částí ruské identity. Mohla se po rozpadu SSSR utvářet jinak?
Ano, v 90. letech se i přes velké ekonomické potíže otevřely nové možnosti. Lidé začali cestovat, chtěli jsme se připojit ke komunitě civilizovaných zemí a prosperovat. I Putin si na počátku své vlády vytyčil za cíl zdvojnásobení HDP, chtěl dosáhnout úrovně Portugalska. První tři roky jeho vlády byly dost optimistické, dokonce se koketovalo s myšlenkou, že se připojíme k NATO a uzavřeme dohody o spolupráci s EU. Pak se to ale obrátilo. V roce 2003 přišlo zatčení miliardáře Michaila Chodorkovského, o rok později Beslan, kde teroristé zajali osm set dětí a při příšerně provedeném zásahu ruských sil zemřelo přes tři sta lidí. Putin vystoupil v televizi a obvinil z toho Západ. Najednou Západ mohl za všechno: čečenské teroristy, barevné revoluce, první kyjevský Majdan. Putin to považoval za pokračování odvěkého boje mezi Ruskem a Západem, objevil se u něj postimperiální sentiment. Tehdy se zrodil nový narativ naší národní paměti. Pak stát začal glajchšaltovat média, nezávislý tisk, univerzity a politika paměti v tomto politickém vývoji hrála důležitou roli. Rusko se změnilo v retro národ.
Jak to myslíte?
Putin začal idealizovat minulost: rok 1945, kdy Rusko bylo největší geopolitickou silou na světě. Rok 1814, kdy ruští kozáci jezdili po Paříži. Nebo rok 1848, kdy Rusko bylo četníkem Evropy. Začali nám říkat, že bychom se měli vrátit do zlatého věku minulosti. Rusko je tak dnes zemí posedlou minulostí. O budoucnosti se už nemluví.
V posledních letech je Putinův režim srovnáván s posledními roky Brežněvovy vlády. Souhlasíte s tím?
Nějaké paralely s brežněvovskou stagnací existují. Neschopnost řídit a kontrolovat zemi je podobná. Sovětský svaz – pravda, už za Gorbačova – se nedokázal vypořádat s jadernou katastrofou v Černobylu, ruský stát dnes stejně spektakulárně selhává při řešení covidové katastrofy. Je tu ale jeden důležitý rozdíl. SSSR byl založen na silné ideologii. Existoval socialistický tábor, soutěž se Západem. To dnes není. Zkoušeli vynalézt novou ideologii opřenou o ruskou civilizaci, Rusko jako poslední ochránce pravých evropských hodnot. Ale s ničím, co by se vyrovnalo komunismu, nikdy nepřišli.
Letos 26. prosince uplyne třicet let od rozpuštění SSSR. Bude si to ruský stát nějak připomínat?
(smích) Určitě se bude hodně plakat, klít a obviňovat Západ. Rusko se samo pasovalo do pozice poraženého národa. Shora nám říkají, že máme plakat, že jsme prohráli. Sám Putin prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. Jako kdyby nebyla žádná první světová, druhá světová, holokaust, nic. Jen nekrvavý rozpad Sovětského svazu.
A jak na události roku 1991 dnes vzpomínají obyčejní Rusové?
Lidé v podstatě věří tomu, co se jim řekne. Propaganda jim vymývá mozky, šíří přesvědčení, že jsme přišli o velkou zemi a probouzí sovětskou nostalgii. Současné Rusko je země živená vztekem. To je nejlepší popis psychologického stavu Ruska. Je to nemoc. Pro naši kulturu je to typické. Popsala to už řada filozofů, například Vasilij Rozanov. Je to kultura pláče. Většina ruských písní je v podstatě truchlivých, oplakávajících ztrátu. A tak my dnes oplakáváme ztracené impérium. Problémem je, že to se ještě zcela nerozpadlo. Žijeme v poslední etapě dlouhé éry jeho rozpadu. Začal v roce 1917, pokračoval v roce 1991, ještě však nebyl završen. Politická třída se děsí, že jí zbytky impéria prokluzují mezi prsty. Proto pro ně ztráta Ukrajiny představovala takovou ránu, z které se stále nevzpamatovala. Stalo se z toho hluboké trauma, které jsme si navíc způsobili sami. V 90. letech rozpad SSSR nikdo nepovažoval za trauma. Pak přišel Putin s tím, jaká to byla ztráta, a lidé tomu skrze propagandu začali naslouchat.
Myslíte, že Putin se pokusí získat zpět další kus ztraceného impéria – jako v případě Krymu?
On by hrozně chtěl, ale naráží na velké limity. Vidí sám sebe jako znovusjednotitele ruských zemí, který byl povolán Bohem k opětovnému vytvoření impéria. Rusko skutečně některé části získalo zpátky, ale ty jsou velmi toxické – Čečensko, Jižní Osetie, Abcházie, Donbas, Podněstří a nakonec Bělorusko, z něhož se stal čistě teroristický stát. Dokonce i Krym představuje velký problém. Anexi neuznávají ani nejbližší spojenci Ruska, není tam voda ani elektřina. Putinovy pokusy o obnovení ruského impéria tak působí směšně. Nemyslím si, že by skutečně pomýšlel na obsazení Kyjeva, Pobaltí nebo Gruzie. Jeho cílem je eskalovat konfrontaci. Protože hlavní komoditou, kterou Rusko dnes vyváží na světové trhy, je strach. Ne ropa. Ruské zahraniční politice nejde o hledání přátel, ale strašení ostatních, aby se k Rusku nepřibližovali. Je schopné čehokoliv: hybridní války, nasazení chemických zbraní, útoků na sociálních sítích. A Putin je v tom velmi úspěšný. Je úžasné, jak dobře dokáže hrát s tak špatnými kartami. Protože objektivně je Rusko slabá země.
Někdy se zdá, že Západ se s takovým chováním stále neumí popasovat. Proč?
Co taky může dělat? Sankce na tak vysoké úrovni nejsou moc efektivní, jen dál posilují ruský režim. Může poskytovat další vojenské záruky ohroženým zemím: pobaltským státům, Polsku, které dnes čelí útoku z Běloruska, může dodávat další vojenskou pomoc Ukrajině a Gruzii. Může kolem Ruska vybudovat cordon sanitaire, novou železnou oponu. Ale pro oslabení Putinova režimu může udělat jen velmi málo, u ruského obyvatelstva má stále velkou legitimitu.
Opozice byla před zářijovými volbami do Státní dumy de facto zlikvidována. Měl režim tak tvrdý postup vůči opozici zapotřebí?
Pochopte, to nemusel být nutně Putin. V Rusku dnes stát vlastně neexistuje. Nenechte se mýlit tím, že máme prezidenta, vlajku, parlament. To je jen simulace státu. To, čemu říkáme Putin, to je kolektivní režim, mašinerie lidí napojených na bezpečnostní aparát, kteří fungují podle vlastní logiky. Putin stojí na jejím vrcholu. Je stejně tak tvůrcem systému jako jeho rukojmím. Nemůže dělat suverénní rozhodnutí. Nemůže jen tak odstoupit. Kdyby dnes rezignoval, systém by ho pozřel a vypukla by válka všech proti všem. Proto se nedá říci, že zdrojem represí je zrovna Putin. Systém produkuje násilí sám od sebe, je zakódováno v jeho DNA. Musí produkovat násilí, aby se nasytil, reprodukoval, zajistil svým lidem výplaty a dači. Neumí nic jiného.
Vydal tedy pokyn k předvolebním represím někdo z nejbližších Putinových spolupracovníků?
Vůbec nemusí jít o jeho spolupracovníky. Dám vám příklad. V Rusku dnes čelí útoku ze strany státu známá univerzita – Moskevská škola společenských a hospodářských věd. Její rektor je za mřížemi, i když nedávno prodělal infarkt. Nemyslím si, že to nařídil Putin. Vypadá to jako výsledek boje pěšáků na nižších úrovních a podnikatelů ve vzdělávání, kteří se perou o přerozdělení multimiliardového trhu s učebnicemi. Jedna věž Kremlu útočí na druhou a univerzita se stala rukojmím jejich boje. Putin nemá na vybranou a musí nad tím přimhouřit oko, protože ti lidé pracují i pro něj. Je to ukázka logiky celého systému.
Jedním z mála překvapení zářijových voleb do Státní dumy byl úspěch komunistické strany. Dá se dnes znovu považovat za relevantní opoziční sílu?
Samotná strana ne, ale hnutí na ni navázané možná ano. V jeho řadách se objevila řada alternativních vůdců s pochopením pro společenskou nerovnost. To je totiž jeden z hlavních problémů současného Ruska: je to země založená na nerovnosti. Když jste policista, můžete klidně někoho zabít a vyváznete bez trestu. Zkrátka dokud bude fungovat současný mocenský systém, o skutečném politickém zastoupení se nedá hovořit. Politická soutěž na federální úrovni není možná. A změna může přijít jen zevnitř systému: pokud dojde k rozštěpení vládnoucí elity, někdo zemře, nebo přijde velká katastrofa jako válka, terorismus nebo nová epidemie. Bůh nás před tím chraň, ale nejspíš by to znamenalo selhání státu a změnu režimu. Opozice ani Západ toho dosáhnout nemohou.