Neveselé časy sportu

Jsme po druhém roce s covidem už o něco moudřejší než po tom prvním, pokud jde o možnosti vrcholového i rekreačního sportu? Snad ano, ale i tak sport čeká přeměna na dlouhodobé soužití s koronavirem.

Končící rok 2021 nebyl pro oblast sportu právě úspěšným letopočtem. Rozvíjející se schopnost soužití s covidovými omezeními mu přesto skýtá reálnou naději udržet se na pomaličku vzrůstající trajektorii. Vážné následky nedostatku rekreačního pohybu, jenž zasáhl prakticky celou populaci, nás ale teprve čekají.

Vrcholový sport se stále topí ve vážných finančních potížích a po celý rok 2021 prakticky jen přešlapoval na místě. Co můžeme brát jako signál, že se snad blýská na lepší časy, je fakt, že se – i když pod úzkostlivou kuratelou zdravotníků, úředníků a právníků – podařilo uspořádat plánované a už několikrát odložené sportovní akce jako letní olympijské hry či mistrovství Evropy ve fotbale. Probíhají také domácí soutěže, ale není to už ten sport, na který jsme byli zvyklí před příchodem pandemie.

Kvůli už zmiňovaným zdravotním a administrativním restrikcím či prostě jen vinou obav z možné nákazy (až na výjimky) zájem o všechna sportovní klání výrazně poklesl a hlediště jsou poloprázdná. V blízké budoucnosti přitom nelze s masovým návratem diváků příliš počítat, možnou cestu vidím ve zpeněžení televizních práv, která by mohla hodně pomoci rozpočtům jednotlivých klubů. Procentuální zisky z odvysílaných zápasů, které – zjednodušeně řečeno – klubům odvádějí jednotlivé televizní stanice, jsou v porovnání se zahraniční praxí v Česku až groteskně nízké. Přitom jde o nejrozšířenější způsob, jak efektivně suplovat nedostatek fyzicky přítomných fanoušků.

Konec starých časů

Musíme si zvyknout na to, že ani v roce 2022 a dost možná už nikdy, nebude vrcholový sport stejný jako dříve. Bude nucen se přizpůsobovat, aby přežil, stejně jako to musely udělat cestovní kanceláře, aerolinky nebo divadla.

Lidé stále tráví více času doma, kde se cítí bezpečněji. To má ovšem společně s průběžnými restrikcemi také neblahý vliv na úbytek rekreačního pohybu celé populace. Jak se vyjádřil známý fyzioterapeut Pavel Kolář, jde doslova o zločin, který zde byl během uplynulých měsíců spáchán na sportovcích a zejména na dětech, jimž byl prakticky znemožněn klubový sport, a tím i pro zdraví nepostradatelný pohyb.

Následky už brzy zaměstnají především lékaře a daňové poplatníky sponzorující bobtnající rozpočet ministerstva zdravotnictví. Tento resort bude totiž čelit očekávané tsunami dětské obezity, cukrovky, zvýšené hladiny cholesterolu či vysokého krevního tlaku.

Pohybové embargo se devastujícím způsobem podepsalo na zhoršené fyzické kondici a zdravotním stavu většiny dětí, a tedy i celé budoucí populace.

Samozřejmě bychom v první řadě měli pojmenovat viníky, ale nehodlám zde ex post ostentativně přihazovat další zbytečný balast na hromadu laciných výčitek, které se nyní sypou na hlavy politiků, již nás dobou koronakrize prováděli. Takřka ze dne na den se ocitli v opravdu nezáviděníhodné situaci, což leckteré z jejich chyb a omylů omlouvá. Působí ovšem poněkud tragikomicky, když se zpětně dozvídáte, že v okolních zemích sportování dětí a organizovaný pohyb běžel během pandemie vesele dál, byť třeba omezeně. Tamní orgány si evidentně uvědomovaly to co naše nikoliv. A sice, jak důležitý je pohyb a rovněž i sociální kontakty pro zdravý vývoj zejména všech školou povinných.

V Polsku či v Německu standardně a bez přerušení probíhaly tréninky sportovních klubů pod dohledem zkušených trenérů. Takovýto funkční a obecně prospěšný společenský konsenzus u nás přehlušily vylekané hlasy vyzývající ke znehybnění prakticky čehokoliv – jen aby nám už proboha ta zatracená čísla konečně klesla.

Nedá se přitom říci, že by se naše statistiky ohledně covidu od těch německých či polských nějak zásadně odlišovaly. Chyběla prostě odvaha povolat ony zkušené trenéry, které zde samozřejmě máme, a již by si nepochybně dokázali poradit s organizací tréninku například na hokejovém či fotbalovém hřišti. Tedy v případě, že by zcela výjimečně obdrželi srozumitelné a jednoznačné instrukce.

Skandinávský vzor

Nicméně abychom byli zcela korektní, musíme si v širším kontextu přiznat, že současnou „online“generaci dětí nám nepřinesl žádný covid, ale digitální věk, v němž způsob života směřuje k čím dál tím větší pohodlnosti, lenosti a chátrání naší fyzické stránky.

Právě v tomto směru zaostáváme například za severskými státy (Švédsko, Finsko, Island či Norsko). Je v tom i kus životní filozofie a jiný pohled na svět, ke kterému jsme zatím zkrátka nedospěli. Skandinávské země se rovněž musely vyrovnat s covidem, ale lidé se kvůli tomu hýbat nepřestali. Ani v době lockdownu by průměrná finská či švédská rodina neposadila své dítě k televizi nebo k počítači s odůvodněním, že za všechno může stát a hloupí politici.

Jde totiž především o to, vést už děti k tomu, aby byly připraveny a schopny co možná nejdříve přijmout zodpovědnost za svůj život a za své zdraví, které – ač se nám to může zdát jakkoliv nepravděpodobné – není státním, nýbrž výhradně naším vlastním majetkem.

Řídit se podle toho by bylo určitě ideálním předsevzetím do nového roku 2022.

Pohybové embargo se devastujícím způsobem podepsalo na zdravotním stavu většiny dětí.