Díky, pánové Kundero a Feuchtwangere
Přelom roku osobně moc nemusím. Nejsem křesťan a Vánoce pro mě neznamenají nic víc než čas nuceného rodinného setkávání, kdy se děti radují z dárků a rodiče kvůli tomuhle hromadnému šílenství extrémně chudnou. Vlastně mi přijde hloupé, když se věřící pouštějí do politiků za to, že lidem nepřejí „Veselé Vánoce“, ale „klidné svátky“; že nevykládají biblické příběhy, nechodí na mše a bohoslužby nebo nezdobí stromeček. Vnucovat komukoliv náboženské zvyklosti je pošetilé. Osobně jsem léta prožíval zklamání nad tím, že mi rodiče lhali o Ježíškovi. Nedokázal jsem pochopit, že si raději vymysleli bájnou bytost, která nosí dárky, místo aby mi na rovinu řekli, že jsem dostal nadílku přímo od nich, protože mě mají rádi.
Jednu věc ale na Vánocích miluji a vlastně pouze díky tomu jsem k nim smířlivý: každoročně si udělám dlouhé volno. Během něj se zavírám do pracovny, sedím v měkkém křesle, zabalený do huňaté deky, popíjím kávu a čtu si. Na svátky si nechávám knížky, které by neměly zapadnout, nad kterými se chci hlouběji zamyslet; občas se vrátím i k těm, které si už někdy v minulosti získaly mou pozornost, někdy i srdce. Letos to bylo Kunderovo Nevědění a Feuchtwangerovy Lišky na vinici.
Nevědění je 21 let. Kritik by mohl namítnout, že úvahy z tohoto krátkého románu dávno zestárly, ale opak je pravdou. Ze stovky brilantních postřehů mi utkvěly v paměti dva. Josef, muž, který se vrací do Čech po dvou dekádách emigrace v Dánsku, se dostane ke svému deníku z mládí. Pročítá si text, který kdysi napsal, a zjišťuje, že své „mladé já“nepoznává. „Čte a na nic si nevzpomíná.“Dávný pisatel je pro něj cizí člověk, duch staré doby. Komu je přes čtyřicet, stejně jako mně, dobře ví, o čem Kundera píše. Minulé skutky lze překonat, můžeme se z nich poučit, i když jsou stále naší součástí.
Stejný Josef pak navštíví bývalého komunistu N., který se zamýšlí nad tím, proč režim, jehož byl nedílnou součástí, padl. A „muž minulosti“nabízí paradoxně svěží vysvětlení: „Sovětské impérium se zhroutilo, protože už nemohlo zkrotit národy, které chtěly být suverénní. Ale tyto národy jsou teď méně suverénní než kdy jindy. Nemohou si zvolit ani svou ekonomiku, ani svou zahraniční politiku, dokonce ani hesla svých reklam.“Kundera tohle psal na přelomu tisíciletí, kdy v Česku stále ještě převažovala touha po integraci se Západem. Za tu dobu jeho věty uzrály jako víno.
V Liškách na vinici mě zase nikdy nepřestane udivovat Feuchtwangerův smysl pro humor i v tak vážné záležitosti, jako je boj Američanů za nezávislost. Na pozadí historických změn ukazuje „otce zakladatele USA“jako chybující, pochybné či dokonce oplzlé chlapíky, kteří sice hlásali liberální ideje, ale neštítili se peněz, ke kterým přišli při obchodování s otroky. Německý klasik dopsal „Lišky“v padesátých letech, ale sochy zasloužilých otrokářů se v zámoří bourají až dnes. „Velký“Franklin v románu píše nechutné „bagatelle“o zapáchajícím nadýmání a závistivý Adams s odporem hodnotí slavnou Figarovu svatbu, která svým ostrovtipem zásadně nahlodala francouzský absolutismus před francouzskou revolucí.
Každý z nás na konci roku vypouští z úst sérii přihlouplých banalit, které sice působí, oděné do krásných slov, vznešeně, ale jsou jen marným pokusem dát uplynulému roku hlubší smysl a do nového vstoupit s promyšlenou perspektivou, občas i s dobře míněnými předsevzetími, na která stejnak během pár dnů zapomeneme. Kundera s Feuchtwangerem to letos zvládli za mě. Uctivě děkuji.