Inventura při střídání garnitur

V čase výměny politických garnitur má smysl udělat inventuru toho, v jakém stavu ta končící předává ekonomiku nástupcům a jak za minulých osm let ekonomický systém u nás proměnila.

Přestože na takovou inventuru může mít nemalý vliv subjektivní vjem pandemie a jejích následků, máme pro hodnocení ekonomického vývoje od konce roku 2013 do současnosti k dispozici docela slušnou časovou řadu neoddiskutovatelných dat, která stojí za to zmínit a interpretovat. Při plném vědomí toho, že ekonomika je do značné míry autonomní systém, na jehož funkčnost má, zaplaťpánbůh, vláda a její kroky pouze velmi částečný vliv. A zadruhé, že ekonomický vývoj a sentiment lze vedle objektivních dat mapujících vývoj obvyklých ukazatelů hodnotit i kvalitativně.

Začněme optimisticky a komplexně. Pro měření úrovně ekonomické vyspělosti je stále většinově používán ukazatel výše HDP přepočtený na obyvatele (alternativci se jej snaží, zatím nepříliš úspěšně, nahradit jakýmisi těžko měřitelnými ukazateli štěstí a pohody). Viděno tímto ukazatelem, učinila Česká republika od roku 2013 výrazný průlom kupředu z hodnoty 84 % vůči průměru EU na dnešních 95 %. Tím jsme se, ač si to o sobě nemyslíme, stali již spolehlivě středně vyspělou a středně příjmovou evropskou ekonomikou, nyní dokonce zaujímající pozici na konci první poloviny unijního pelotonu, když ani desátá pozice se pro nás nenachází v nedohlednu.

Za oněch uplynulých osm let jsme mírně snížili i tak velmi vysokou expozici naší ekonomiky vůči zahraničí, což též odpovídá vývoji v bohatnoucích zemích, jejichž prosperita je ve větší míře založena na domácí poptávce. Co se domácí poptávky týče, ta se opírala o přiměřeně rostoucí spotřebu, ve které se zrcadlil velmi dynamický mzdový vývoj. Reálné příjmy obyvatelstva, tvořené vedle mezd též důchody, rostly velmi přesvědčivě. Dokonce podle poslední zprávy spojené s Evropským semestrem, tedy jakýmsi hlídačem makroekonomické disciplíny v EU, je pokračování tempa růstu mezd v podobném módu jako v uplynulých pěti šesti letech neudržitelné a podrývající naši konkurenceschopnost.

Vysvědčení žáka Babiše

A to byl, ve výčtu 14 ukazatelů, jediný vroubek, který by si v tomto kontextu mělo Česko uvědomit a pokusit se jej napravit v duchu udržitelnosti (není přitom výjimkou, že některé členské státy EU čelí v tomto přehledu až pěti či šesti výhradám). Z toho plyne, že Česká republika je makroekonomicky velmi vyvážená země, která nečelí závažným poruchám a nerovnováhám, což je další pozitivní známka pro celkové hodnocení.

Přesto dvě hrozby se na obzoru rýsují a je dobré jim věnovat pozornost. Tou první je fiskální disciplína, která se propastně zhoršila s pandemií a léta 2020 a 2021 v podstatě vymazala pozitivní efekt do té doby prakticky vyrovnaného státního účtu. Měli bychom se rychle vrátit do skupiny zemí, dlouhodobě obdivovaných za to, že mají své veřejné finance v pořádku a pod kontrolou.

Druhá hrozba tkví v trhu práce, v tom, jak obrovské máme vytvořené kapacity pro pracovní místa, jež nemůžeme obsadit. Máme nejnižší míru nezaměstnanosti v EU, což je skvělé. Nicméně kvůli nedostatku pracovníků nemůžeme naplno využívat obrovské investice (máme jednu z nejvyšších měr investic v EU), čímž podrýváme naši produktivitu a konkurenceschopnost, a ještě touto cestou dmýcháme inflaci, která o sobě na závěr námi hodnoceného období dala vědět.

Doposud vyhlíží ekonomické vysvědčení České republiky jako to, patřící žáku premiantovi. Netřeba však mít příliš růžové brýle, abychom neviděli stránky stinné a rizika. Ty je třeba hledat především v řadě nenaplněných očekávání, která nedávno odstoupivší vláda vyvolala. Operovala s heslem: Country for the Future, země pro budoucnost, ale v inovativní a vůči zahraničí otevřené, a tudíž globálně konkurenceschopné transformaci příliš nepokročila. I nadále zůstáváme hodně tradicionalistickou, na zpracovatelském průmyslu silně závislou ekonomikou, která rozhodně není akcelerátorem změn, spíše následným přizpůsobovatelem procesů, které přicházejí zvenčí. Čest budiž výjimkám.

Čísla dobrá, kvalita horší

V nedostatečném stavu zůstává infrastruktura. Chtěli bychom žít ve standardech třetí dekády 21. století, ale používáme jen mírně přizpůsobenou dopravní síť, vybudovanou někdy před sto lety, a od té doby spíše jen parametricky přizpůsobovanou. Ač jsme poměrně pokročilí uživatelé moderních technologií, kvalita digitalizace, zvláště při komunikaci s veřejnými úřady, je zoufalá, stejně jako pokrytí našeho území kvalitním a kapacitním signálem pro přenos informací.

Veřejná služba, i přes veškeré proklamace, nedoznala jakékoliv kvalitativní proměny ve smyslu státem poskytovaného servisu pro daňové poplatníky, kteří za ni platí nemalou cenu. Stále je spíše překážkou a komplikací než tím, co přináší nějaký hmatatelný a uvědomovaný přínos.

Máme-li to shrnout, tak očima čísel jsme za uplynulých osm let rozhodně neztratili, ba právě naopak. Posunuli jsme se poměrně zřetelně na evropském žebříčku kamsi do poloviny unijní sedmadvacítky a na rozdíl od některých, kteří jsou těsně před námi, máme i reálnou ambici stoupat vzhůru.

Kvalitativní hodnocení tak příznivě nevyhlíží. Odstupující vláda odvedla slušný standard, ale nepřekročila svůj stín ani se nijak významně neodlišovala od svých předchůdců. A zanechala zde vedle reálných výsledků a spousty energie utopené při řešení pandemie též až příliš mnoho nenaplněných slibů.

Ekonomické vysvědčení Česka vyhlíží jak u žáka premianta, ale netřeba mít příliš růžové brýle.