Ten, který makal i za Nedvěda
Má 103 startů ve fotbalové reprezentaci, ale proč se u fanoušků nedočkal pořádného uznání?
Než stačí na dálku pogratulovat k dnešním čtyřicátinám, okamžitě se mu za jménem Jaroslav Plašil vybaví scénka ze srpna 1998.
Stanislav Kocourek, polozapomenutý fotbalový trenér z východu Čech, stál u klandru a sledoval, jak se na sezonu připravují dorostenci z Hradce Králové. Mezi nimi jeho snaživý syn Michal a taky: „Takový záložníček blonďavý. Chrastítko jedno. Měl třicet kilo i s kopačkami. Proti chlapům z Litomyšli mě šokoval svou orientací, chytrostí, vitalitou, neustálou snahou. Zatímco ostatní dorostenci byli rádi, že se po chybě honem zbavili míče a pak se zašili někam k lajně, aby byli neviditelní, on chtěl hrát dál. Chyba nechyba. Sakra, kdo to je? ptám se místních. No přece náš Jaroušek.“
Pan Nedoceněný
Netrvalo ani půl roku a Jaroušek už hrál první ligu.
Pod trenérem Kocourkem v Hradci.
Následující
Monaka.
Pak taky zažil finále Ligy mistrů. Zahrál si francouzskou, španělskou a italskou ligu.
Jako kapitán vyhrál Francouzský pohár.
Za reprezentaci nastoupil do 103 utkání. Mimochodem, víc zápasů zvládli jen legendární pánové Čech, Poborský a Rosický.
Přitom ten záložníček blonďavý, jak ho nazval trenér Kocourek, nikdy pořádně nezasvítil. Anebo se nám možná nechtělo to jeho světlo vidět: „V českém fotbale nenajdete nikoho, kdo by byl tak nedoceněný. Venku si Jardy vždycky vážili daleko víc než doma.“ léto přestupoval do
To je pravda, byť se najdou výjimky. Třeba právě trenér Kocourek, který dal Plašilovi premiérovou ligovou šanci. Tehdy v listopadu 1998 rovnou na Spartě. Anebo Karel Brückner, který z Plašila vytvořil jednu z klíčových osobností zlaté generace. Pranic mu nevadilo, že ostýchavý hubeňour z Černíkovic nedává góly. Dokonce se o střely ani příliš nepokoušel, byť měl ránu slušnou. Brückner říkával: „Pro mě je důležité, že na hřišti pracuje, jak má. A když je potřeba, maká i za Pavla Nedvěda.“A Nedvěd, jak známo, byl ukrutný dříč.
Jaký byl vlastně Plašil?
Kluk z vesnice, poctivý, skromný, ostýchavý, z fotbalové rodiny. I jeho dva bráchové kopali celkem slušně. Jaroušek to dotáhl zdaleka nejdál. Navzdory tomu, že měl odmalička tak hubená lýtka, že je obepnul celý chránič. Zato vynikal dynamikou a mazaností, takže utíkal před ostrými fauly a úrazy.
V české lize nastoupil všehovšudy čtyřikrát, ale... „Od první chvíle, co jsem ho viděl, jsem ho měl v šuplíku. Nevíte, co s míčem? Hoďte ho Jardovi, ať to za vás vyřeší. A když mu v šestnácti hodili laso z Monaka, moc jsem mu přál, ať to vyjde.
Ačkoli byl v rizikových letech, mentálně všechny vrstevníky převyšoval. Byl vyzrálý na hřišti i jako člověk,“vzpomíná trenér Kocourek.
Kterou nohu měl tutovou?
Ať hrál Plašil v Monaku, v Pamploně, na hostování v Catanii, nebo v milovaném Bordeaux, všude si ho vážili jako bezvadného pomocníka. Naučili se ho psát s háčkem nad s, na hřišti obdivovali jeho snaživost i techniku. Vždyť on rozehrával standardní situace oběma nohama úplně stejně dobře, což je rarita. „Pravda, u každého hráče bych vám řekl, kterou nohu měl tutovou, u Jarouška nevím dodneška,“usměje se Kocourek.
Ovšem pořád platí, že české veřejnosti zůstal spíš vzdálený.
Dost to jistě ovlivnil Plašilův (ne)vztah s tuzemskými novináři. Zřejmě nejvíc jste si o něm mohli číst ve chvíli, kdy ho opustila brazilská manželka a bulvár řešil, kolik peněz mu Ana Lucia nechala na účtě. Během srazů reprezentace býval neviditelný. Nejprve kvůli tomu, že načuchnul k francouzštině a chytil výrazný akcent. Tolik si nevěřil v češtině před cizími, kteří soudili jeho výkony. Později už to byl spíš zvyk, který mu vyhovoval.
Žádosti o rozhovor po konci kariéry odmítal slovy: „Děkuju za zájem, teď ne. Snad jindy.“Ani tentokrát se neozval zpátky.
Tak všechno nejlepší!
A kdybyste tápali, co čerstvý čtyřicátník dělá, tak vězte, že žije v zemi, jež si ho adoptovala. V Bordeaux pracuje jako asistent trenéra.
Venku si Jardy vždycky vážili daleko víc než doma.
Stanislav Kocourek někdejší trenér fotbalisty Jaroslava Plašila