Divokou Otavou, všem regulím navzdory
Rádia jedou od rána zpravodajství o stoupající hladině šumavské Otavy. Rozvodněná řeka, varování meteorologů, souvislý déšť. Půldruhé hodiny po poledni sedají u Radešova pod Rejštejnem dva vodáci do kánoí a třetí stoupá na paddleboard. Odrážejí od břehu, manévrují do proudu, mizí v dáli. Působí to překvapivě, jak v kontrastu s atmosférou zpravodajství může tohle být pro někoho vítaná záležitost.
Videa s odvážnou partičkou vyvolala na internetu bouřlivou diskusi. Jak to tak bývá, jde o spor dosti nesmiřitelných táborů – od obránců svobody, podle nichž „je cílem této nesvobodné společnosti naprosto sterilní bytost, podřízená pohůnkům nastoleného systému“, přes lidi, kteří divokou vodu milují a vědí o tom své, po diskutéry, kteří nemají pro adrenalinovou zábavu pochopení, zakázali by to a bez pardonu trestali. Naštěstí zazní i názor, že je třeba rozlišovat a nesoudit bez dostatku znalostí. Vyjma obligátního hulvátství je to pro laika tentokrát vlastně docela zajímavá četba.
I zkušení vodáci připouštějí, že od druhého stupně povodňové aktivity platí podle zákona o vnitrozemské plavbě zákaz splouvání. Nemělo by se jezdit. Podobné regule mají i v Rakousku, kam Češi vyrážejí za divokou vodou nejčastěji. Za ignorování zákazů tam mohou padat i dost vysoké pokuty. Podstatný rozdíl je ale v tom, že šumavská Otava ve své rozvodněné podobě teprve začíná připomínat rakouské říčky v klidovém stavu.
Je to potíž českých řek – většinou moc netečou. Přes léto jsou na horních tocích bez vody a dole pak tečou tak líně, že na nich můžou plout a plují i mobilní bary jako výraz vodáctví, které nemá nic společného se sportem. Když si chtějí opravdoví vodáci trochu užít, musí na vodu právě v období zimních oblev a jarního tání, případně si pro organizované akce domlouvají odpouštění vody z přehrad. Čímž se pak řeky na chvíli vlastně přibližují povodňové podobě.
Lidé, kteří v úterý sjížděli v kajacích Otavu pod Radešovem, nebyli podle výbavy i dovedností na divoké vodě poprvé. A podle účastníků debaty na webu i podle názoru organizovaných plzeňských vodáků příliš neriskovali. Pod Radešovem je už nic nebezpečného nečekalo, voda byla jen rychlejší.
O trochu horší je to v případě další skupinky, která k Rejštejnu přijela shora od Čeňkovy pily o něco později. To je úsek jednak obtížnější, jednak je na území národního parku a v této době se splouvat nesmí. Ale je to mimořádně oblíbený úsek a kdosi z diskutérů na webu připustil, že se při dobrém stavu vody tvoří v Čeňkově pile i fronty zájemců, protože tahle jízda nabízí stejnou zábavu jako alpské toky, byť je výrazně kratší.
Že to neradi vidí třeba hasiči, na to si postěžoval rejštejnský starosta, který ke sboru patří a několika záchranných akcí ve spojitosti s vodáky se podle svých slov už taky účastnil. Záchranáři se máchají ve studené vodě a riskují vlastní zdraví kvůli něčímu plezíru. Přes tenhle argument nejede vlak. Jen snad – záchranné akce, to budou spíš případy neumětelů, kteří své síly přecenili opravdu hrubě. A je to pak také příležitost na striktní postih, pro který má zákaz vytvářet prostor.
Nemám v tom úplně jasno ani chuť to celé shazovat. Zrovna v Otavě pod Čeňkovu pilou se mi utopil opravdu blízký člověk, sporťák, který toho měl i na vodě za sebou dost. Tehdy nepochopitelně podcenil situaci, vyrazil bez vesty… Dodržovat se mají jak vodácká pravidla, tak zákony, o tom nemůže být sporu. Ale musím přiznat, že když jsem v úterý z mostu u Radešova natáčel ty chlapíky na kajacích, v první řadě jsem jim záviděl.