Na děti se strach přenáší snadněji než vir

Skončil rok, kdy nás sužoval především koronavirus. „Zjistili jsme , že je to běh na dlouhou trať, a proto se musíme semknout,“říká psycholog Jaroslav Šturma.

Už je to jasné – koronavirus jen tak neodejde a společnost se s tím musí naučit žít. I v letošním roce, ne-li déle. Loni pandemie opět útočila na psychiku, lidem odcházeli blízcí. A vypadá to, že pomyslné světlo na konci tunelu se moc nepřibližuje. Jak si přesto udržet duševní pohodu i v roce 2022? Podle klinického psychologa Jaroslava Šturmy je důležité zvládat situaci pospolitě a umět si říci o pomoc. „Pandemii zdoláme jen společným úsilím,“říká.

Už za sebou máme takřka druhý rok prožitý ve stínu koronaviru. Jak se podepsal na psychice lidí?

Je to dlouhá a pro mnohé hodně těžká zkouška: omezování pohybu a setkávání, které jsme snad ještě nezažili. Rodiny zavřené v těsných prostorách bytů se někdy cítí jako v ponorce. Mnoho z nich postihla izolace, karanténa, rozdělení. I častější setkání se smrtí. Rodiče byli často odkázáni sami na sebe v otázkách školní výuky a domácí přípravy. Lidská pospolitost se mnohdy drolí z vnějších důvodů i v postojích k opatřením. Máme se očkovat, očkovat děti, zavírat školy, omezovat společenský a kulturní život? Do jaké míry? Na jak dlouho? Jsou to situace pro nás mnohdy nové, které jsme nezažili. Ani odborníci nejsou zajedno. Jak se v tom mají vyznat obyčejní lidé?

Co nás tedy naučil rok 2021?

Někteří z nás společnosti odvykli a museli se na ni znovu adaptovat. Loni jsme se zvolna začali ze zkoušek předchozího roku vzpamatovávat, zdálo se, že máme nejhorší za sebou. A přišla nová vlna pandemie… Po zotavení ze šoku a nového poznání docházíme ke zjištění, že je to běh na dlouhou trať, boj na léta. Je k tomu potřeba trénovat se v trpělivosti a duševně se posilovat. Chceme-li se dostat dál, měli bychom hledat cesty k sobě navzájem, atomy opět spojovat v molekuly.

A dokázali si lidi udržet duševní pohodu?

Nemyslím, že by se jim v roce 2021 vždy dařilo uchovat si dobrou pohodu, natož ji šířit. Vidím to v naší poradně, kam se častěji než předtím obracejí rodiče i s dětmi. Jsou událostmi doby mnohdy vykořeněni, těžce zneklidněni a znejistěni. Jiní však přijali trvající nápor covidu-19 jako výzvu. Zůstali v klidu a ten kolem sebe rozdávali i v náročných situacích, kdy je nebo jejich blízké okolí covid postihl. Pokud se člověk neorientuje jen na sebe, obvykle se cítí šťastnější. Je dobré hledat spřízněné, pozitivně naladěné lidi kolem sebe a vytvářet s nimi společenství, jež vytváří i přes případné „blbé nálady“nové „ostrůvky pozitivní deviace“. Pandemii zdoláme jen společným úsilím, překročením osobních hranic a zájmů. Umdlévá-li na lodi jeden z více veslařů, přidá na úsilí někdo jiný. Jako při střídání cyklistů v čele pelotonu. Občas se každý potřebuje trochu „vézt“, aby jindy byl schopen vyvinout úsilí sám.

Hodně se v posledních měsících mluví o tom, že se společnost polarizovala kvůli debatě o očkování. Jak toto rozdělení vnímáte?

Polarizace názorů týkající se očkování je jen hodně viditelným příznakem rozdělení, které se v naší společnosti bohužel zabydlelo i v mnoha dalších oblastech. Souvisí to s větší individualizací, jež je i přirozenou reakcí na předchozí stádní dobu kolektivních zařízení, jež potlačovala jedinečnost člověka.

Čím to je, že se lidé nechají rozdělit v jedné otázce na dva tábory? Může to být známka toho, že společnost v něčem selhala?

Domnívám se spíše, že je to tím, že ve špičkách naší společnosti nemáme dostatek zralých, moudrých a zkušených lidí, kteří ve změti protikladných názorů dovedou najít styčné prvky, podchytit je a společně s širší veřejností vytvářet konstruktivní a pozitivní společenskou atmosféru. Předpokladem je schopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného, hledat to, co lidi spojuje, nikoli kopat mezi nimi příkopy, jak se to dnes běžně děje. Křesťanský filozof a teolog svatý Augustin nám dal návod, když říká: „Mějme v podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu a ve všem lásku!“Nápravu můžeme začít každý sám od sebe, když budeme nejprve naslouchat, co nám chce druhý sdělit, pak s respektem k jeho názoru sdělíme svůj, a nakonec se vynasnažíme společně přiblížit co nejvíce k pravdivému. V dnešním složitém světě a v jeho napjaté atmosféře může být polarizace obranným mechanismem jedince či společnosti složitou věc zjednodušit jejím jasným rozdělením do protikladných názorů.

V poslední době více vnímám to, že mezi lidmi narůstá frustrace, protože boj s virem nekončí a lidé si své emoce vybíjejí na demonstracích, terči se stávají také zdravotníci. Jak situaci zklidnit?

Ano, nejrůznější výbuchy skupin či jedinců v sobě často nesou vnitřní napětí a zklamání svých představitelů. Frustrovaní lidé mají tendenci si emoční napětí odreagovávat na těch, kteří jsou nejblíže po ruce, a na těch, kdo jsou vytlačeni na okraj a kdo jsou zranitelní. Pacienti mají nejblíže sestry a lékaře.

A na demonstracích se skrývají v davu.

V agresivním hnutí se jednak lépe skryjí, ale i více navzájem povzbuzují. Ztrácejí se totiž v bezejmenném davu, kde se méně kontrolují. Rozumný člověk, dříve než svou individualitu propůjčí davu, by si měl uvědomit osobní odpovědnost. V takových chvílích mu však zpravidla chybí schopnost vcítit se do druhých a uvědomění, že lékař či zdravotní sestra, kteří mě očkují, to nedělají, protože by mi chtěli činit nepohodlí, ale ve službě společného dobra. Předpisy si nevymysleli. Jsou výsledkem konsenzu těch, kterým jsme propůjčili pravomoc taková rozhodnutí činit.

Jaký dopad měl tento rok na vztahy v rodinách?

Zážitky z doby pandemie působí v něčem jako zkouška ohněm: stabilní a pevné rodiny nejspíše posílí, členové se k sobě přimknou. Ty trochu nalomené budou ve zvýšené míře ohroženy tím, že se jejich oslabení zvýrazní.

Pracujete s dětmi, jejichž psychika teď velmi utrpěla. Kdy se vrátí duševně do doby předcovidové?

Děti bývají prvními a častými oběťmi pokračující pandemie. Covid zanechává škody nejen na tělesném, ale i na duševním zdraví a také na sociální i duchovní pohodě. Jsou nejzranitelnějšími členy rodiny. Napětí a strach se na ně přenášejí často snadněji než vir. Ochranným valem a zdrojem bezpečí by jim měli být rodiče. Pozorujeme-li nepohodu u dětí, položme si otázku, nakolik k tomu přispíváme my sami. Je-li odpověď kladná, bude možná účinná pomoc dětem spočívat v práci na nás samých, třeba za podpory odborníků.

Co dělat, když se dítě chová nestandardně a potřebuje pomoc?

V takových chvílích je dobré mu dát najevo, že naše láska k němu je silná, trpělivá a neklade si podmínky. Přesto je naším úkolem v průběhu výchovy děti „pozvedat“či „povznášet“, což dobře ví francouzština, která o žáku ve škole hovoří jako o „éleve“, tedy pozvedávaném. Máme mu být nejen těšiteli, ale i průvodci k růstu, který probíhá i ve chvílích zátěže a stresu, které prožívá nejen dítě, ale i rodiče, a tak je možno nabídnout i vlastní příklad.

Ale dnešní doba je nenormální.

Reakce na nenormální okolnosti a podmínky může být nenormální, pokud to netrvá příliš dlouho a ve výraznější míře. Když ano, pak bude lepší vyhledat odbornou konzultaci. Signálem může být trvalejší změna nálady k horšímu či její častější kolísání, ochabnutí zájmů po dětské společnosti, zvýšená únava, poruchy spánku či příjmu potravy, v chování návrat na nižší vývojovou úroveň, předškolní dítě se například začne pomočovat.

Na co bychom se měli v příštím roce v rodinných vztazích zaměřit?

Aby rodina byla více tím, čím být má. Jejím smyslem je vytvářet hlubokými citovými svazky propojené společenství blízkých lidí, kteří sdílejí čas i aktivity, jsou si oporou, útěchou a vzpruhou v dobrém i zlém, tedy i v dobách pandemie. Dojde-li k neshodám, jsme jako členové rodiny povoláni k tomu, začínat stále znovu, smiřovat se a odpouštět si.

To je však těžké třeba u rozvedených rodičů.

Rodiny rozvedené se liší od rodin postavených na trvalých vztazích ani ne tak tím, že by v těch harmonických nebyly konflikty a hádky, nýbrž že jsou s to se po neshodě smířit a znovu začít, pokračovat na společné cestě. Právě nový rok byl vhodnou příležitostí k novému životnímu kroku i v tomto směru. Ať jsou šťastné a inspirující.