Ruský kult osobnosti ve vašem přijímači

Ještě před pár lety by to člověk neřekl, ale je to tak – jedna z hlavních věcí, na které se naše společnost štěpí, je vztah k Rusku.

Tahle relativně vzdálená země v lidech budí buď hlubokou nechuť a prudký odpor, anebo naopak veliký obdiv a lásku přímo bratrskou. Mezi tím, kupodivu, nic.

Málokdo přitom Rusko doopravdy zná. Těch, kdo tam delší dobu pobývali, je v Česku hrstka. Jet tam jako turista je dost velká výprava. Ale jeden prostředek k nakouknutí do Ruska máme na dosah ruky.

Je to ruská televize.

„Chytá“ji skoro každý – v nabídce největších poskytovatelů televizního vysílání se schovává až vzadu za kanály animovaných filmů pro děti, ale ještě před zamčenými kanály s pornem.

Sledovat ruskou státní televizi, Pjervyj (První) kanal, je fascinující zážitek.

Tuhle stanici nepravidelně sleduju desítky let. Jednak sledovat zahraniční média mám v popisu práce, jednak ruské vysílání má v Česku dlouhou tradici.

Tatáž televize tady totiž vysílala už v osmdesátých letech. České televizní programy byly jen dva, První kanál byl třetí.

A právě ve druhé polovině osmdesátých let byl kupodivu nejzajímavější.

V Rusku totiž vypukla perestrojka čili přestavba, jejíž součástí byla takzvaná glasnosť, cosi jako veřejná informovanost, dokonce možná částečná svoboda slova.

Zatímco ruská „věrchuška“, vedená charizmatickým Michailem Gorbačovem, se do toho vrhla s nadšením, zdejší komunistické vedení to sledovalo s nedůvěrou a obavami.

Následkem toho bylo, že československá televize si jela víceméně stále stejnou propagandistickou linii, zatímco ta ruská ze dne na den začala otevřeně a svobodně vysílat věci do té doby nevídané. Podrobnosti o historických zločinech komunistického režimu. Zpravodajství o ekologických průšvizích, kterých měl Sovětský svaz vždycky spoustu. Debaty o tom, že sovětská ekonomika je úplně v háji, a jestli se s tím dá něco dělat. A po hlavní zpravodajské relaci nazvané Vremja, tedy Čas, tam občas dávali nejnovější americké filmy.

Český divák na to tehdy koukal s otevřenou pusou. A trochu čekal, kdy nám ruské vysílání ti „naši komunisté“vypnou. Nevypnuli, netroufli si, báli se, že by se Rusové zlobili.

A čelist padá českému divákovi před ruskou televizí i dnes. Ale z úplně opačného důvodu.

První kanál by se klidně mohl přejmenovat na Putinův kanál. Propaganda ruského prezidenta tam přesáhla jakékoli myslitelné meze a dosahuje vpravdě severokorejských kvalit.

Téměř každé vydání pořadu Vremja začíná tím, co Vladimir Putin dělal ten den ráno. Pokračuje tím, co dělal dopoledne. A končí jeho odpoledním programem. Ráno Putin jedná s náčelníkem generálního štábu o nejnovějších vojenských raketách. Dopoledne telefonuje starostovi nějakého sibiřského města, aby dal do pořádku jakousi komunální patálii.

A odpoledne teď kolem Vánoc obdarovává děti. Nemocný chlapeček mu píše, že jeho snem je svézt se hasičským autem. Putin vytočí příslušného ministra. A vděčný kluk už se veze.

Bylo by to legrační, nebýt toho, že pro drtivou většinu Rusů je První kanál takřka výhradním zdrojem informací.

Jistě, srovnání se Stalinem by bylo přehnané. Putin nemá úplně všechny Stalinovy manýry, nemá ani Stalinovu moc.

Ale jedno společné mají. To, čemu se v Rusku ve Stalinových dobách říkalo „kult osobnosti“. Díky Prvnímu kanálu to můžeme sledovat v přímém přenosu.