Hledá se nový biatlonový král
Trůn je volný. Sedm závodníků už se vystřídalo ve žlutém trikotu lídra Světového poháru.
Vrátil se do čela
Snad dvě minuty chodil po stadionu v německém Oberhofu a hádal se s trenérem. Otíral si oči, lámal rukama, byl rozčilený. „Na těch lyžích se dneska nedalo jet,“kroutil hlavou Émilien Jacquelin.
Na sobě ještě měl žlutý dres, ale ten už mu fakticky po 17. místě ve stíhacím závodě nepatřil. Předal ho Quentinu Fillonovi-Mailletovi, od kterého si ho před vánoční pauzou vzal.
A takhle je to vlastně pořád. Probíhající sezona nemá jednoznačného krále. Jaký rozdíl oproti nedávné době. Tři roky biatlonu vládl Johannes Thingnes Bö. Před ním dlouhých sedm let Martin Fourcade. A před nimi zase Ole Einar Björndalen s Raphaëlem Poiréem.
Občas Světový pohár vyhrál někdo další. Jinak měl ale mužský světový biatlon svého jasného vládce. Krále, kterého teď naopak hledá. „A takhle je to vzrušující, ne?“usměje se Siegfried Mazet, francouzský kouč norských biatlonistů.
Ve vedení Světového poháru se letos během pouhých jedenácti závodů vystřídalo už sedm mužů.
Kromě dvou zmíněných Francouzů taky Sebastian Samuelsson, Vetle Christiansen, Johannes Thingnes Bö, Simon Desthieux a Sturla
Holm Lägreid. „Mužský biatlon je jako bonboniéra. Nikdy nevíte, co ochutnáte,“použil slavnou hlášku z Forresta Gumpa portál Mezinárodní biatlonové unie.
Čím to je? Podle nejlepšího Čecha v seriálu především specifickou olympijskou sezonou, ve které všichni cílí hlavně na hry v Pekingu. „Extrémně je to vidět na Norech. Ne že by se jim nedařilo, pořád jsou vysoko, ale nejsou v takové top formě jako vždycky. Pro ně je nejdůležitější olympiáda. Bez ní by to bylo jinak,“myslí si Michal Krčmář.
S tím zase nesouhlasí šéftrenér českého výběru Ondřej Rybář.
Podle něj to, že jde o olympijskou sezonu, vůbec nehraje roli. Daleko větší důraz přikládá vývoji biatlonu jako takovému.
„Týmy investují spoustu peněz do zázemí. Kdybyste šli do servisní zóny, nenajdete v ní tým, který by tam byl čistě v národní sestavě. Lidi mezi reprezentacemi hrozně migrují a nesou si s sebou informace z předchozích angažmá. Není výjimkou, když trenéry vidíte dva roky u jednoho týmu, dva roky u jiného,“říká Rybář.
Těch příkladů je spoustu. Ole Einar Björndalen s Darjou Domračevovou trénují Čínu. Bývalý skvělý biatlonista Ricco Gross začal u Rusů, teď zase koučuje u Rakušanů. Siegfried Mazet, který pomáhal k úspěchům Martinu Fourcadovi, se na jaře 2016 přidal k Norům. U českých žen zase od roku 2018 působí Egil Gjelland, který trénoval Toru Bergerovou, Tiril Eckhoffovou nebo právě Björndalena s bratry Böovými.
„A pro biatlon je to výborná věc, protože je vidět, že se národy hrozně srovnaly. Když se na to podíváme retrospektivně, je spousta zemí, které aktuálně můžou dosáhnout na pódium, rozdíly jsou minimální,“popisuje Rybář.
Jeho slova dokládá i fakt, že za první tři kola poháru se mezi muži prosadili na stupně vítězů zástupci osmi zemí. O to vyrovnanější je pochopitelně i pole za největšími favority.
„Zatímco před deseti lety na postup do stíhačky stačila ztráta 2.45 minuty, dneska mnohdy nestačí ani dvě minuty. Je to hrozně nasekané. A je to jen dobře, protože nevím, jestli někoho baví, když jsou vepředu pořád ti stejní lidé. Přesně takhle by sport měl vypadat,“má jasno Rybář.
Na trati to vnímá i Michal Krčmář, který pokaždé bojuje s někým jiným. Soupeři se kolem něj střídají čím dál častěji. „Mám kolem sebe třeba 40 jmen, každý může dojet v desítce. Širší špička je zase početnější, fakt zajímavé,“říká.
I proto Krčmář nevidí jednoho muže, který by zbytku sezony dominoval, jako tomu bylo v letech minulých. „I kvůli tomu, že třetí trimestr bude hodně specifický. Komu se povede olympiáda, zbytek sezony už moc neřeší, protože ty emoce člověka vyčerpají natolik, že je strašně těžké se na další závody připravit. Naopak kdo na olympiádu nevyladí, bude se chtít ještě potom předvést,“myslí si.
Tak kdo to bude?